Miramare: Hnízdečko lásky pro mexického císaře

Vlak z terstského hlavního nádraží, který zastavuje v Miramare, jede až 11:28, takže jsem měla v úmyslu jít ještě předím do vědeckého muzea s oficiálním názvem Immaginario scientifico – museo della scienza. Ale Terst není hezké město. Určitě ne v tom počasí a určitě ne část kolem nádraží. Staveniště a trosky. Podivné existence. To nechceš.

Když jsem přišla na nádraží začínali stavět stromek. Zatím měli podstavec, kmen a dvě nebo tři spodní větve. Dobře si to zapamatujte. Je úterý, cca 11 hodin, a řekněme, že nějakou dobu už staví, abychom ji nekřivdili, tak od 9. Zapsáno? Vrátíme se k tomu.

Koupila jsem si lístek za euro 85 a nastoupila do vlaku. Byla to jedna zastávka, cesta trvala sotva 10 minut a vystoupila jsem sama. Vystoupila jsem na malém, zanedbaném nádraží, kde byla čekárna ve stylu Jurkovičova domečku na Pustevnách, ale byl celý oprýskaný a zašlý. Sešla jsem dolů po schodech, kde se mi nabídl výhled na trubky, ze kterých unikala pár a kapala voda a vůbec to bylo celé takové neutěšené. To mi zhoršilo už tak dost špatnou náladu a vytáhla jsem telefon, abych si nastavila navigaci. Pak jsem ale uviděla směrovku s informací, že zámek je cca 150 m odtud, což mi náladu zase trochu spravilo.

Došla jsem do zámeckého parku a pustila se směrem k moři. Záhy jsem zjistila, že jsem v labyrintu. Byla tam spousta odboček a průchodů jeskyněmi, což mě rozčílilo. Začala jsem prskat a prskala jsem tak dlouho, dokud jsem přes větve před sebou neuviděla prosvítat zámek. „No, to je hezké! Ale to je houby platné, když se tam nedostanu!“ nadávala jsem, když jsem místo u zámku skončila na vyhlídce nad cestou, která k němu vedla. To už jsem ale uviděla nějaké lidi, kteří vypadali, že ví, kam jdou. Šla jsem za nimi.

Po pár krocích se mi otevřel pohled na hezoučký malý parčík před zámkem a zámek samotný. Nálada se mi okamžitě zlepšila, protože zámek byl tak krásný, že naplnil moje přehnaná očekávání. Vypadá jako malá Hluboká a není to náhoda, protože oba zámky jsou postaveny ve stylu tudorské gotiky a ve stejné době Miramare v letech 1856–1860 a Hluboká 1840–1871. Miramare je menší, ale oproti Hluboké má tu nepřekonatelnou estetickou výhodu, že je na skále nad mořem.

Šla jsem dovnitř, koupila si lístek za 12 E a rozzářila se při pohledu na vánoční stromeček v hale. Bylo to ještě o něco neobvyklejší než kombinace stromečku a palem, protože přes okno za stromečkem bylo vidět moře. Pak jsem se vydala na prohlídkový okruh. Celý interiér je zařízený ve dřevě, dolní pokoje jsou „skromnější“, soukromé, horní patro je reprezentativní.

Zámek stojí a špičce krasového výběžku Grignano a je postaven z istrijského kamene podle návrhu rakouského inženýra Carla Junkera. Nechal ho postavit arcivévoda Maxmilián Habsburský, který byl v té době benátsko-lombardským místokrálem. Maxmilián byl mladší bratr Franze Josefa a kolovaly fámy, že jeho biologickým otcem byl Napoleonův syn Napoleon II. zvaný Orlík. Jelikož neměl vládnout, sloužil u námořnictva a hodně cestoval po celém světě. Na svých cestách se seznámil s princeznou Marií Amálií z Braganzy, dcerou portugalského krále Petra I. Byla to velká láska a jelikož Marie Amálie byla stavovsky vhodná nevěsta, rodiny jejich sňatku nebránily. Co mu ale bránilo bylo nevěstino zdraví. Onemocněla tuberkulózou a zemřela, což Maxmiliánem hluboce otřáslo.

O tři roky později se v Belgii seznámil s princeznou Charlottou, dcerou belgického krále, a vznikl mezi nimi romantický vztah, který o rok později vyústil ve sňatek. A stavbu Miramare. Mladí manželé se do něj nastěhovali na Štědrý den roku 1860. Tou dobou už Maxmilián jednal s mexickými konzervativci o tom, že by se stal mexickým císařem. Nabídka koruny byla pro druhorozeného prince lákavá, ale rodina ho zrazovala, že je to nebezpečné, a zprvu ji odmítl. Napoleon III. ale do Mexika podnikl intervenci a jeho armáda dobyla hlavní město a vyhlásila císařství. Maxmilián nakonec v roce 1863 nabídku přijal a příštího roku společně s Charlottou do Mexika na fregatě Novara připlul. Usadili se v zámku Chapultepec, přezdívanému Miravalle, což pochopitelně odkazovalo na Miramare. Celé to vypadalo jako pohádka. A je to vyobrazeno na velkých plátnech v horním patře.

Pohádka ale neměla dlouhého trvání. Manželství bylo bezdětné a v roce 1866 byl Maxmilián sesazen a donucen opustit hlavní město. Opevnil se v klášteře De la Cruz, ale ten byl obklíčen a po dvouměsíčním obléhání byl zrádcem vydán, zatčen, odsouzen k smrti a v červnu 1867 popraven. První ránu přežil a musel dostat ještě ránu z milosti. Jeho tělo bylo na palubě stejné lodi, kterou přijel, převezeno zpátky do Vídně a pohřbeno v císařské hrobce. Bylo mu 35 let.

Charlotta už v roce 1866 odplula do Evropy, kde žádala pomoc, ale neuspěla. Začaly se u ní projevovat příznaky paranoie a psychicky se zhroutila. Pronásledovaly ji představy, že vidí vrahy svého manžela, i když ten v té době ještě žil, a že se ji snaží otrávit, trpěla strachem z pronásledování. Byla izolována v Miramare pod dohledem rakouských agentů. Rodina ji, s ohledem na její stav, neinformovala o manželově smrti. V roce 1867 ji zde navštívila švagrová, která zjistila, že je v hrozném duševním i tělesném stavu, a pomocí falešného telegramu do Maxmiliána ji přesvědčila, aby se vrátila do Bruselu. O jeho smrti se dozvěděla až rok a půl poté, co k ní došlo. Bratr pečlivě dohlížel na péči, která jí byla věnována, a ona mu za to ve svých dopisech vyjadřovala vděčnost. Už se ale nikdy neuzdravila a v izolaci pokojně zemřela ve svých 86 letech v roce 1927 po zápalu plic způsobeném chřipkou.