Článek
Po prohlídce výstavy Přemyslovci v Národním muzeu jsem se ocitla v prostoru, který asi měl být kavárna a ve kterém mě upoutala kostra dinosaura. Což by mě nemělo překvapit, ale překvapilo. Naposledy jsem tady byla asi v deseti letech a největší dojem na mě udělala kostra velryby zavěšená pod stropem.
Na další expozice už jsem neměla čas, protože jsem musela jet vyzvednout Margi na letiště. A kromě toho už zavírali. Takže jsem se rozhodla jít do kopule, kde jsem získala krásný výhled a taky fotky rozkopaného Václaváku. Margi říkala, že to mám brát tak, že jsou to historicky cenné fotky, protože pak už to nikdy rozkopané nebude. Čemuž nevěřím. Rozkopané je vždycky všechno.
V hale stojí socha dinosaura
Cestou dolů jsem utrpěla společenské znemožnění. Když jsem sešla zadním schodištěm, skončila jsem na ochozu, ze kterého jsem viděla schodiště uprostřed haly. Dole pod sebou. Co jsem neviděla, byla možnost, jak se dostat o patro níž, abych ta schodiště mohla využít. Takže jsem se zeptala pána z ostrahy, jak se dostanu dolů. A on na mě vytřeštil oči… a ukázal mi schodiště za sebou. Podél zdi. Ne, fakt jsem ho neviděla.
Více podrobností na mém kanále
A tak jsem se poroučela a šla jsem si do skříňky vyzvednout batoh. Skříňky jsem našla rychle… ale končily číslem 200 nebo tak nějak. A já jsem měla číslo 306. To mě dovedlo k přesvědčení, že tam musí být ještě další místnost se skříňkami. A tak jsem začala lítat jak moucha v laterně, ale pokaždé jsem se vrátila k těm nízkým číslům. Takže jsem se nakonec zeptala slečny v šatně, a ta mě poslala… špatným směrem. Zeptala jsem se starší paní v jiné šatně, a ta mě už poslala dobře. S ulehčením jsem si vzala batoh a odkráčela jsem s tím, že jednoho dne budu všem vyprávět, jak jsem se ztratila v šatně v Národním muzeu. Tyhle kopance jsou ex post vždycky zábavné.
Z kopule jsem získala fotky rozkopaného Václaváku
Cestou ven jsem se ještě stavila v obchodě a koupila jsem si knihu k výstavě. Za 260 Kč. Měli tam ještě jednu, za 740 Kč, která vypadala jak kodex, ale to už mi přišlo trochu moc.
Pak už jsem vyšla ven a začala se rozhlížet, kde je metro. Našla jsem ho na první pohled, což mě potěšilo, protože společenské újmy pro slepotu už jsem měla pro dnešek dost, a zamířila jsem dolů. Zorientovala jsem se, na kterou stranu mám jet, a překvapilo mě, že za dobu, kdy jsem civěla na ceduli, nepřijel žádný vlak. Civěním na jinou ceduli jsem seznala, že metro přijede až skoro za 5 minut, což ve mně vyvolalo neblahou vzpomínku na neapolské metro, které jezdí co 10 minut, o víkendu a večer co 20. Zatímco jsem se zaobírala těmito úvahami, dorazil nějaký chlapec, podíval se na ceduli, kde už byly asi 3 minuty třicet, pak se vyčítavě podíval na mě a hlasitě si povzdechl a pokrčil rameny. Taky to bral jako křivdu.
Cestou dolů z kopule jsem nemohla najít schodiště
Na Terminálu 2 jsem počkala na Margi a ta zavolala taxi. Přijel velmi ukecaný a vtipný taxikář. Aby řeč nestála, ptal se, odkud jsme přiletěly. Margi řekla, že z Atlanty. „No, to není tak docela pravda. Přiletěla jsi z Amsterdamu,“ opravila jsem ji. „Takže vy jste přiletěla z Atlanty a vy z Amsterdamu?“ ujišťoval se taxikář. „Ne! Já jsem přijela z Kunčiček!“ informovala jsem ho. Vytřeštil na mě oči a vyrazil ze sebe: „Co to je?“ – „Chcete říct, že neznáte tuto mimořádně významnou obec?“ Přiznal se, že ne, a od té doby už jsme se nepřestali smát.
Na pražském letišti jsem naposled byla v roce 2017. Tahle plastika tam nestála
Pak jsme do druhého patra vynesly asi čtyřicetikilový kufr a šly jsme na večeři. Margi měla jet leg, takže jsme šly brzo spát. V sobotu jsme si zašly na oběd a pak už jsem sedla na vlak a vrátila se domů. Palubní personál mi nedonesl zaplacenou objednávku, ale vyreklamovala jsem to a dostala vrácené peníze. A pak jsem byla konečně doma. Já vlastně strašně nerada cestuju. Takže fakt nevím, proč pořád někam jezdím.
