Kolik nás výlet stál a koho jsme navštívili

Jsem si vědoma toho, že účetnictví je nudné, takže to zkrátím jak nejvíc to půjde. Výdaje jsem rozdělila do tří, respektive čtyř základních kategorií. Jsou to náklady na osobu, ne celkové náklady.

Ubytování jsme využili na celkem 8 nocí, z toho 1× v ČR, 2× v Německu a 5× v Rakousku. Zaplatili jsme 8 383 Kč na osobu, průměrně tedy cca 1 050 Kč na noc.

Urazili jsme cca 1 700 km, tankovali jsme jednou v ČR a jednou v Rakousku a započítala jsem tam ještě rakouskou dálniční známku a městskou dopravu v Mnichově, zaplatili jsme 1 245 Kč na osobu. Což je nepříjemné ve srovnání s tím, že za parkování jsme zaplatili 779 Kč na osobu, tedy 60 % z částky, kterou jsme platili za dopravu. Otřesné. Tohle je položka, která mi fakt rve žíly.

Částka za vstupné se týká mě, Brad a Margi zaplatili o něco více, protože v Salzburgu byli ještě v pevnosti a Mozartově muzeum. Já jsem tedy absolvovala 11 vstupů, plus je do toho započítána loď na Heerensee, což možná patří spíš do dopravy, ale ono je to v konečném důsledku jedno, a stálo mě to 4 672 Kč, v průměru tedy 425 Kč za vstup.

Celková částka je 15 080 Kč za celý pobyt. Samozřejmě bez jídla, pití a suvenýrů. Tuhle částku vám nemůžu říct, protože jsem ji nikde neevidovala a ani nechci.

A teď k té záživnější části. Ukážeme si vzájemné propojení všech historických osobností, jejichž zámky jsme navštívili. Ten rodokmen po mně chtěla Margi, protože jsem ustavičně argumentovala, že všichni byli dohromady tak prokřížení, že to nutně muselo mít důsledky na jejich zdraví, jak tělesné, tak duševní.

Anglický teminus technicus je inbreeding, české slovo pro to nemáme, a překládá se to jako „příbuzenská plemenitba“, což mi přijde jako nevhodné, když se bavíme o lidech, a osobně tomu radši říkám „vnitřní křížení“.

Předesílám, že nejsem genetik ani se o to blíže nezajímám a moje vysvětlení bude extrémně zjednodušené. Jde o to, že když se při vývoji plodu sejde vadný a zdravý gen, příroda obvykle, ne vždycky, jinak bych neměla lupenku, vybere ten zdravý. Jenomže pokud jsou rodiče příbuzní, je vysoká pravděpodobnost, že mají velké množství genů společné, takže se příroda ocitá v situaci, že se musí vybrat mezi vadným a vadným, což se pak na člověku nutně projeví.

Velice často se na to poukazuje u Habsburgů. Vzniklo to hlavně proto, že se rozdělili na rakouskou a španělskou větev a příslušníci těchto větví se pořád dokolečka během několika staletí brali mezi sebou. A přenášeli dědičná postižení. Příroda neměla kam uhnout.

Pak je tady ovšem rod Wittelsbachů, ze kterého pocházel Ludvík II. Tam to nebylo z hlediska inbreedingu o nic lepší. Chtěla jsem sem dát aspoň zjednodušenou verzi jejich rodokmenu, ale je to tak zamotané a propletené, že se to sem nevejde. Rod se prostě rozdělil na nespočet větví, jako jsou Falc, Zweibrücken, Simmern, Birkenfeld, Neuburg a Sulzbach. Takže ačkoliv to opticky může vypadat, že si brali „cizí lidi“, když vidíme že si Fridrich von Birkenfeld vzal Annu von Neuburg, ale ve skutečnosti to také byli příbuzní. V době, o které mluvíme, tedy v 19. století, byli takže propojení několikanásobně. Příroda taky neměla kam uhnout.

Jak si ukážeme, příbuzní byli vlastně všichni. Všechny historické osobnosti, jejichž zámky jsme navštívili. Což je hrůza. A je to smutné. Mohli mít lepší život, kdyby tak nedbali na „čistotu krve“.

Začalo to Marií Terezií a Františkem Štěpánem Lotrinským. Ano, i oni byli příbuzní, ale před mnoha a mnoha generacemi, takže se více-méně jednalo o cizí lidi. Dlužno podotknou, že babička Marie Terezie také pocházela z rodu Wittelsbachů.

Franz Josef a Sissi byli bratranec a sestřenice. Jejich syn Rudolf spáchal sebevraždu. Ludvík II., vzdálený bratranec, byl minimálně podivín, jeho bratr byl duševně nemocný, Sissi byla také podivínka a František Ferdinand zase měl tu loveckou mánii, je, myslím, jasné, že to muselo mít dědičné souvislosti. Přesto vzájemné sňatky pokračovaly.

Gregor Johann Mendel publikoval výsledky své práce v roce 1865, ale skutečný přínos jeho práce nebyl rozpoznán. A pro všechny historické osobnosti, o kterých se bavíme, už stejně bylo pozdě. Což ale neznamená, že by mi jich i po těch letech nebylo líto. Ale zase bychom neměli ty krásné bavorské zámky. A to je tak všechno, co se k tomu dá říct.