Kórnik a Wrocław: Zámeček na vodě a muzeum vody

Ve středu bylo krásně, opravdu nádherně. Na náměstí v Poznani mají pozoruhodnou radnici, který vypadá, že tam nepatří. Nebo že jste si spletli náměstí. Je taková nepolská. Je italská, renesanční. Až na ty věže. Ty se to snaží dorovnat. Na fasádě jsou mechanické kozy, které jsme neviděly. Ale dívala jsem se na video a spadl mi kámen ze srdce. O nic převratného jsme nepřišly.

Po prohlídce náměstí a po snídani jsme pokračovaly do nedalekého zámečku Kórnik. Kdyby se někdo ptal, ráda bych tam bydlela. Je to malý útulný zámeček na ostrůvku uprostřed jezera, kolem je krásná stinná zahrada, leží v klidné oblasti a do města je to kousek. Samé výhody. Je renesanční a je na vodě. Takže je jasné, že se mi musí líbit. A je tam Maurský sál.

Někdy ve 14. století byla na bažinatém ostrůvku postavena obranná věž oddělený padacím mostem. V roce 1565 přestavěl poznaňský vojvoda Stanisław Górka gotický hrad na renesanční sídlo. A v roce 1574 se zde ubytoval Jindřich z Valois, když mířil do Krakova, aby se stal polským králem. Ano, to je taková ta podivná epizoda, kdy Poláci nemohli najít krále a tak si pozvali Jindřicha, syna Kateřiny Medicejské a bratra královny Margot, na jejíž svatbě se odehrála nechvalně známá bartolomějská noc. Górkové, mimochodem, byli luteráni.

Jindřich v Polsku vládl přesně 1 rok, 1 měsíc a 7 dní, fyzicky zde byl přítomen asi půl roku, a jakmile se dozvěděl o smrti svého staršího bratra, skočil na koně a hnal se domů. Což svědčí o tom, jak moc ho polské kralování těšilo. Je to takový úsměvný příběh. Na Jindřichovu obhajobu lze uvést pouze to, že mu bylo 23 let.

Na zámku mají kromě vzpomínky na Jindřicha také nefalšované strašidlo, Bílou paní. Jde o ducha Teofily Działyńské, která zde v 18. století založila francouzskou zahradu. Teofila v 11 letech osiřela a na následujících 7 let po ní mizí veškeré stopy. Pak se dozvídáme o její první svatbě. Manžel byl o 13 let starší a 5 let po svatbě zemřel.

Pět let poté se znovu provdala. Druhý manžel byl o osm let mladší a měl menší majetek. Za devět let se rozvedli. Prý to bylo zapříčiněno její dominantní povahou. Bylo jí 39 let a byla v zásadě svobodná, což vedlo k tomu, že začaly kolovat zvěsti o jejím nemravném životě, mezi její milence se prý počítal i místní katolický farář a aby to udržela v rovnováze, také luteránský pastor. Pověst o Bílé paní vznikla až po její smrti. V jídelně visí portrét v bílých šatech, který má v noci opouštět, ale se vydávala na projížďky s rytířem na černém koni.

No, pokud je ten portrét věrný, Teofila moc krásy nepobrala, a pokud k tomu byla ještě generál… nechme to tak. Neokouzlila mě. Ani Teofila, ani pověst. Zato zámeček mě okouzlil dokonale. Hlavně Maurský sál inspirovaný Alhambrou.

Pak už jsme vyrazily do Wrocławi. Zdejší centrum má podivně chaotický systém silnic, nejnepochopitelnější, jaký jsem kdy viděla. Do velké míry to bylo dáno tím, že tam bylo všechno rozkopané, ale silnice se větví, splétají, proplétají, chvílemi netušíte, jestli jedete ještě po silnici nebo už po kolejích, jsou tam všemožné ostrůvky a nečekané zvraty. Myslím, že bez navigace by se tam člověk ztratil a už nikdy by se nevrátil domů. Nicméně na parkoviště k Hydropoli jsme dorazily beze zmatků.

Hydropolis je moderní muzeum vody, přestože sídlí v zámečkovité budově. Hrátky s vodou začínají už na fasádě. Voda teče ze střechy, vytváří různé obrazce a musíte vystihnout ten správný okamžik, abyste se dovnitř dostali suší. Nebo to můžete bezpečně obejít bokem.

Uvnitř je spousta projekcí, instalací a efektů, třeba tančící pramínky, bublinky a pára. Udělaly jsme si tam čarodějnické fotky. Taky jsou tam táhnoucí žraloci a hlubokomořské ryba. Margi říká, že to bylo pro děti, ale mně se tam líbilo. Bylo tam všechno, co mám ráda. Voda, světýlka a průhledné věci. A kino. Taky se dalo jít do ponorky a byly tam velké lodi. Prostě něco pro mě.

Po prohlídce jsme jely do hotelu, který byl v klidné okrajové čtvrti, tak klidné, že jsme do obchodu šly asi čtvrt hodiny a musely jsem přejít železniční přejezd. Protože nás nenapadlo se tam stavit při cestě a pak už jsem fakt nechtěla vytahovat auto. Jelikož jsme samozřejmě do hotelu musely přes to krásné propletené centrum. Nicméně vycházka do Biedronky byla úspěšná a hotel byl hezký a klidný.

Tenhle den se, na rozdíl od včerejška, opravdu vydařil.