Książ. Krásný zámek s hrozným jménem

Oba názvy znamenají kníže. Patrně se tak jmenuje proto, že ho na konci 13. století založil slezský kníže Bolko I. zvaný Surový.

Książ je třetí největší polský zámek/hrad, po Malborku a Wavelu, jeho rozloha je 42 840 m², má přes 400 pokojů a přezdívá se mu Polské Versailles. A byl to jeden z highlightů naší rallye.

Podle legendy tady první pevnost postavil rytíř jménem Funkenstein, přičemž funken znamená jiskřit nebo zářit. Jako malý chlapec prý v roce 933 věnoval saskému knížeti Jindřichu. I. Ptáčníkovi pytel uhlí vykopaný v lese. Ten mu za to udělil rytířský titul a přezdívku „Ten, kdo přináší třpytivé kameny “. A nařídil mu, aby postavil hrad na obranu „černého zlata“.

Protože je necelých 30 km od našich hranic, patřil, jak už víme z Pieskowe Skały, k systému obranných hradů proti Čechům. Podle jedné teorie byl postaven na místě hradu zničeného v roce 1263 Přemyslem Otakarem II. Kvůli své strategické poloze byl považován za klíč ke Slezsku. Jedním z jeho prvních purkrabích byl rytíř s kuriózně vtipným jménem Kekelon z Czirnu. Během své historie patřil mimo jiné i českým pánům a králům. Byl často přestavován, takže celek je poněkud nesourodý, ale pořád působí harmonicky.

Posledním rodem, který hrad vlastnil, byli Hochbergové von Pless. Pless se polsky jmenuje Pszczyna, což je stejně uši trhající jako Książ. Jan Jindřich XV. Hochberg se roku 1891 oženil s asi nejpopulárnější obyvatelkou jak Książe, tak Pszczyny, Marií Terezií Cornwallis West. Osobně jim požehnala královna Viktorie. Přestože vám jméno rodu Cornwallis West pravděpodobně nic neříká, mně taky ne, patřil mezi jejich předky baron Thomas West De La Warr, guvernér americké kolonie Virginie, po němž je pojmenován stát Delaware. Kromě toho si rodina potrpěla na přezdívky, její rodiče si říkali Poppets a Patsy, sourozenci pak Buzzie, Shelagh neboli Biddy, což se nevyhnulo ani Marii Terezii, známé jako Daisy.

Nejpopulárnější je Daisy proto, že zanechala celou řadu pamětí, které byly skandální a tím pádem se dobře prodávaly. Takže se kolem ní rozjel byznys. Jinak prožila asi vcelku standardní život aristokrata. Manželství bylo domluvené, nijak zvlášť šťastné, ale taky ne výrazně nešťastné, manželé trávili dlouho dobu od sebe, děti vychovávaly chůvy, oba měli romantické pletky. Pořádali slavnosti, přijímali významné osobnosti, Daisy se věnovala charitě. Vymykali se tím, že se v roce 1922 rozvedli, Daisy už bylo 49 let. Onemocněla roztroušenou sklerózou a po rozvodu v meziválečné době se ocitla ve špatné finanční situaci. A proto napsala zmiňované paměti. A tak vstoupila do „druhého života“, který už v populární kultuře šel mimo ni.

Hochbergové vedli rozhazovačný život a zchudli, v roce 1943 koupily zámek úřady Třetí říše, v letech 1945-46 zde byly sovětské jednotky, které ho zdevastovaly. V devastaci pokračovali místní obyvatelé, na záchraně se začalo pracovat teprve v roce 1967. Roku 1991 se vlastníkem hradu stala obec Wałbrzych, která v roce 2005 zahájila rekonstrukci. V roce 2014 vypukl ve východní části hradu požár, který zničil cca 500 m² střechy a půdy, renovace trvala do příštího roku. Od té doby se do zámku postupně daří vracet předměty z původních sbírek. V současnosti hrad ročně navštíví 300 000 lidí.

Zařízení je honosné, ale relativně moderní, takže relativně jednoduché. Není to žádná tíživá barokní nádhera a růžový pokoj je vysloveně roztomilý. Ale podle mého názoru je zvenčí zajímavější než zevnitř. Je tam nádherná zahrada, resp. francouzský park. Po prohlídce jsme se vydaly do parku na vyhlídku, abychom si udělaly fotku celého zámku. Potkaly jsme tam českou rodinu, takže jsme se vyfotili navzájem. Došly jsme k mauzoleu a pokračovaly směrem k Palmovému domu. Já jsem tam nedošla, přestalo mě to bavit. Byla to otravná cesta přes nudné pole. Takže jsme se rozdělily. Margi pokračovala a já se vrátila na rozsáhlé parkoviště. Když jsem tam došla, našla auto a vyřešila otázku placení parkovného, volala mi, že Palmový dům je ve vedlejší vesnici a stejně už mají zavřeno. Jela jsme ji vyzvednout a pak jsme vyrazily směrem k ubytování.

Cestou jsme se zastavily v Jelení hoře na večeři. Byl to náš poslední společný večer a tak jsme si ho musely náležitě užít. A kromě toho je to z Książe do Leśne, kde jsme byly ubytované, dvě hodiny cesty. Vyfotily jsme si jelena, najedly se a pokračovaly.

Setmělo se a tak jsme do lesů, které příznačně obklopují Leśnou, dorazily za tmy. Silnice byla úzká a klikatá a ztrácela se mezi stromy. „Tady nikdo normální nebydlí,“ prohlásila jsem. „Jenom upíři a vlkodlaci.“ Myslela jsem si, že projedeme lesem a naše ubytování bude někde v obci zalité světlem pouličních lamp.

Nebyla to pravda. Bylo v lesní cestě na okraji lesa, dost daleko od jiných domů. „Tak, a je konec. Odtud už se nedostaneme. Vinu si přičti sobě. To ty jsi mě zatáhla do toho Vlkodlakova!“ stěžovala jsem si.

Majitelka byla milá, ale dům byl zařízený tak trochu jako zámek, na zdech byly vycpané hlavy a tak podobně. „Jenom takové upozornění. Jsme v prvním patře. Kdyby někdo klepal na okno, neotvírej. Protože upír nemůže dovnitř, dokud ho někdo nepozve,“ ponaučila jsem Margi. „A vlkodlak?“ položila doplňující otázku. „Jo, to nevím. Vlkodlaky nemám prostudované,“ přiznala jsem s lítostí. Vyčetla mi, že jsem nepřipravená, a pak jsme se šly osprchovat a spát.

Každopádně jsme si jako suvenýr odnesly nové slovo Vlkodlakov.