Legendy z Neuschwansteinu: Lohengrin

I když je příběh o Lohengrinovi v knize Die Heldesagen von Neuschwanstein poslední, začala jsem ji číst jako první. A i když je to jenom pár stránek, nemohla jsem ji dočíst.

Král Jindřich je povolán hrabětem Telramundem, aby vynesl soud nad Elsou, dcerou zesnulého vévody, kterou si měl Telramund vzít. Obviňuje ji, že chtěla strhnout moc na sebe, a tak zavraždila svého bratra. Vzal si tedy Ortrud. Po králi chce, aby Elsu odsoudil a jeho učinil vévodou brabantským.

Přichází Elsa v bílém se svými dívkami, pohled upřený do nebe. Odmítne se bránit, protože tvrdí, že přijede rytíř ve zlaté zbroji a bojem prokáže její nevinu. Má si vybrat svého obhájce na božím soudu, ale ona prohlašuje, že se objeví rytíř, který ji obhájí a pak se s ní ožení, že to viděla ve snu.

Král nechá vytroubit výzvu ohledně jejího obránce, ale nikdo se nepřihlásí. Ani napodruhé. Elsa klesne na kolena se sklopenou hlavou. A tu se na řece objeví loďka s překrásným urostlým rytířem, loďku táhne labuť. Rytíř se ptá Elsy, jestli mu svěřuje svůj osud a jestli si ho vezme. Když souhlasí, řekne, že má podmínku, že se ho nikdy nesmí zeptat na jméno, a Elsa to slíbí.

Rytíř zvítězí. Telramund se přizná, že obvinění bylo křivé. Ortrud říká manželovi, že musí Elsu donutit, aby se ho zeptala na jméno, pak kouzlo pomine a oni ho mohou obžalovat z falešného kouzla.

Na druhou stranu žádá Elsu, aby se za ni přimluvila u svého rytíře, a Elsa ji pozve na svatbu. Ortrud se jí cestou do kostela postaví do cesty a řekne, že ona je vévodkyně, protože o jejím nastávajícím nikdo nic neví. Telramund naléhá na rytíře, ale ten řekne, že své jméno řekne pouze Else, pokud se zeptá, ale ta se nezeptá a je svatba.

Několik týdnů po svatbě rytíř odjíždí, Elsa je těhotná, rytíř se vrací až za rok. Pak otěhotní znovu a rytíř znovu odjíždí. Císař ho pozve ke dvoru a císařovna přijede pro Elsu. Ta si jí stěžuje, že její druhý syn ani nemá jméno, stejně jako jeho otec. Trápí ji, jestli nakonec nemá děti s nějakým pohůnkem a  nakonec se ho zeptá.

Lohengrin se přizná, kdo je, a že ji teď musí opustit. Dodá, že labuť je její zakletý bratr. Zaklela ho Ortrud. A  že kdyby se ještě chvíli vydržela nezeptat, byl by vysvobozen, ale teď musí s ním do Montsalvatu.

Já fakt rozumím tomu, že jiná doba, jiné uvažování, stejně jako jiný kraj, jiný mrav. Během cesty krásnými bavorskými horami se mě například Brad ptal, co by se stalo, kdyby si otevřel pivo, kteroužto otázku jsem nepochopila. Informovala jsem ho, že pokud ho nevylije na moje sedadla, tak nic, však co by se mělo dít. Upřesnil, že se ptá, co by se stalo, kdyby nás zastavila policie. No nic by se nestalo, je starší 18 let a neřídí, tak si může pít, co chce. Dozvěděla jsem se, že v USA nesmí za jízdy pít alkohol ani spolujezdec. No, co se divím. V zemi, kde můžete pít na ulici, když máte flašku vy pytlíku… Nechápejte mě špatně. Nikdo není zvědavý na opilce na ulicích. Ani já ne. A jestli má být zákaz pití na veřejnosti mimo vyhrazená místa, tj. zahrádky restaurací, v pořádku. Ale když stačí strčit flašku do pytlíku, tak je to celé pitomost. Pokrytectví. Stejně jako americký úsměv.

Takže to chápu, jiná doba, jiné smýšlení. Ale vadí mi ústřední problém: Na nic se neptej. A ano, pokud budu mít partnera, který pracuje v oboru, kde je utajení objektivně nutné, tak se ho nebudu vyptávat. Ale je nutné, aby mi řekl, že v takovém oboru pracuje. Protože pokud mi řekne, že se ho nemám ptát, ale neřekne proč, tak ukončím vztah. Trochu spravedlnosti, ne? Jestli já mám mít bezbřehou důvěru v něho, musí on mít nějakou důvěru ve mě.

Tohle to: Ty se prostě neptej a já si budu dělat, co chci, lítat si, kde chci, a ty prostě budeš sedět doma a  mlčet, protože jinak jsi ta špatná, se mi nelíbí. Ne, pro tyhle středověké ctnosti nemám pochopení.

Kdyby byl Lohengrin Else řekl, že chápe, že je pro ni těžké se neptat, ale že na tom závisí osud jejího bratra a že on má poslání, o kterém jí nemůže říct víc, tak by byla důležitá, že je vdaná za někoho důležitého, a na světě by byl klid. A to nemluvím o tom, že to tam bylo doplněno o vydírání: Budu za tebe bojovat, když si mě vezmeš a nebudeš se na nic ptát.

A to pomíjím Elsinu zoufalou prostoduchost, když pozvala Ortrud na svatbu, přestože jí dělala problémy, a to, že nikoho nenapadlo, že by Telramund mohl mít nějaké nekalé úmysly, když Elsu křivě obvinil. Minimálně Elsa musela vědět, že svému bratrovi nic neudělala, a muselo jí být divné, že zmizel. To fakt nikoho nezajímalo, co se s ním stalo? Takhle nedovtipnost a lhostejnost je důvodem, že to Ortrud projde, přestože se chová jako naprostá mrcha. To je ta přehnaná dobrota.

Můžeme se shodnout na tom, že některé středověké ctnosti nebyly ctnosti, ale způsob, jak lidi přimět ke slepé poslušnosti? A to přesto, že i tyhle legendy čas od času ukazují, že hrdinové na tu poslušnost dojedou a  navíc způsobí problémy ostatním? Ono to tak je. Když někoho manipulujete pomocí lží, někde to vyplave.

Nechme stranou úctu ke stáří oněch legend. Ne všechno, co je staré, je dobré. Však už víme, že se Slunce netočí kolem Země a že směrem na západ od Evropy jsou mezi Lisabonem a Čínou ještě dva kontinenty. Berme to jako odraz své doby, doby, která měla svoje světlé i špatné stránky, jako kterákoli jiná doba. To, že je něco staré, neznamená, že je to bezchybné.

A ano, tohle je důvod, proč si myslím, že Ludvík II. byl blázen. Protože tesknit po tom, co bylo kdysi dávno, a nedívat se dopředu, je vždycky hřích.

Markus Richter: Die Heldensagen von Neuschwanstein, Top Spot Guide Verlag, Hamburg 2007, ISBN 978-3-938722-10-7