Článek
Jak jsem si je tak četla, zůstával mi rozum stát. Já vím, že jsou to klasická díla ze středověku, a na katedře bohemistiky nám bylo řečeno, že nemůžeme chápat středověké myšlení, protože naše myšlení už je někde jinde.
Ne, nemůžeme. Myslím, že pro dnešní lidi to vyžaduje vysvětlující komentář, aby neměli pocit, že jsou sami, komu to nedává smysl.
Tři základní vzorce chování
- Hrdina přivede nějakou ženu do jiného stavu, načež odjíždí neznámo kam
- Nedorozumění, které by se dalo vysvětlit za 5 minut, kdyby spolu mluvili
- Žena, která vezme osud do svých rukou, z toho vychází jako ta špatná
Obvykle stačí převyprávět příběh, a není třeba ho nijak zpochybňovat ani zesměšňovat, abychom začali pochybovat o soudnosti zúčastněných postav.
Na hradě Wartburg se koná pěvecká soutěž (vheer.com AI)
Ta správná pohádka
Nejsem nijak schopná osobně posoudit, jak se liší středověké myšlení od myšlení z konce 19. století, ale myslím, že kdyby mi někdo jako dítěti vyprávěl tohle, asi by to mělo dopad na moje duševní zdraví. Vyrostla jsem na klasických pohádkách, kde je dobro odměněno a zlo potrestáno, a když máte odvahu a všech pět pohromadě, svět se vám otevírá dokořán. Je pravda, že mi vždycky iritovalo, že princezna jenom sedí ve věži a čeká, až bude zachráněna, aniž hne prstem, aby tomu nějak napomohla, a že moje nejoblíbenější pohádka je Popelka s Libuškou Šafránkovou, která bere svůj osud do svých rukou, aniž přestane být něžnou dívkou, ale pohádka je pohádka.
Já vím, že reálný svět tak nefunguje, ale měl by. A kromě toho, jak řekl Gilbert Keith Chesterton: „Pohádky dětem neříkají, že existují draci. Děti ví, že draci existují. Pohádky dětem říkají, že draka lze zabít.“ Tohle je velice důležité poselství. Když tě ohrožuje drak, pokus se ho zabít. Nebreč ve věži a nečekej, že přijede princ na bílém koni. Vem si meč, vem si brnění, vem si rozum do hrsti, sedni na koně a jeď.
Více podrobností na mém kanále:
Jak šel Tannhäuser neslavně do světa
Jindřich zvaný Tannhäuser se rád toulá po lesích. Jednou v lese najde jeskyni a jezero, doskáče po kamenech na ostrov, kde najde nahé dívky a nahou Venuši. A ptáčkové a zvířátka ho najednou přestanou zajímat. Jenomže asi po roce se začne, jak je v těchto legendách zvykem, nudit, a chce pryč. Venuše ho nechce pustit, tak se odvolá k Panně Marii a ocitne se v lese u hradu Wartburg.
Na hradě žije dcera hradního pána Elisabeth, která je od něj zamilovaná, stýská se jí, a má radost, že ho vidí jako účastníka pěvecké soutěže. Tannhäuser prokáže nedostatek úsudku, a místo toho, aby pěl oslavou ódu na hostitele, provokativně opěvuje Leopolda Rakouského. A pak se diví, že je ustanoveno, že kdo prohraje, bude oběšen na nejbližším stromě, a že kandidát na oběšení je právě on.
Tannhäuser provokuje a má být oběšen na nejbližším stromě (vheer.com AI)
Protože není ani rytíř, ani hrdina, uteče k lantkraběnce Sofii, kterou prosí o milost. Vyprosí si rok, aby našel pěvce a kouzelníka Klingsora a přivedl ho na hrad. Najde ho v Uhrách. Klingsor umí létat, takže to na Wartburg stihnou a po pěvecké soutěži není nikdo prohlášen za poraženého, takže to všichni přežijí.
Pak určí téma láska. Ostatní zpívají na cudnou lásku, který si nevzal ponaučení z toho, jak dopadl před rokem, naplno projeví svou pitomost a opěvuje smyslnou lásku, a pak se opět diví, že se všichni naštvali.
Chtějí ho probodnout, ale Elisabeth, oddaná středověká žena, která je zvyklá nechat na sobě dříví štípat, před něj skočí a zachrání ho. Už podruhé je zachráněn ženou, ale to určitě nikdo nebere špatně. Elisabeth mu chce dát naději se polepšit. Spasitelský komplex. Asi dědičný, protože její otec ho pošle do Říma na kajícnou pouť.
Aby odčinil, co udělal, vydává se na kajícnou pouť do Říma (vheer.com AI)
Tannhäuser tam opravdu dojde a papež mu dá suchou hůl a řekne, že mu bůh odpustí, až se zazelená. Tannhäuser nad sebou hůl zlomí a řekne si, že mu nezbývá než se vrátit zpátky k Venuši. Že by třeba zůstal v cizině, kde ho neznají, a začal znova, to ne. To ho nenapadne.
Cestou zpátky potká jednoho z konkurentů v pěvecké soutěži a ten mu připomíná Elisabeth. Ta se ale rozhodla nepočkat, s jakou se Tannhäuser vrátí, a zda se opravdu nepolepšit, a preventivně umírá, jako správná hrdina z legendy. Tannäusera to tak zamrzí, že do toho hodí vidle a zemře taky. A pak z hole vyrazí listy.
Co si z toho vezmeme?
Elisabeth miluje Tannhäusera a neřekne mu to, dá to najevo až ve chvíli, kdy je její vyvolený v nebezpečí. A pak nepočká, jestli se vrátí nebo ne, prostě umře. Zbytečně. On se chtěl vrátit.
Tannhäuser po celou dobu projevuje naprostý nedostatek zdravého rozumu. On ví, jak má pěvecká soutěž probíhat, ale musí všechny schválně naštvat a postavit proti sobě. Když se mu podaří vyváznout, nepoučí se a udělá to znova.
Má mu být odpuštěno, až se suchá větev zazelená (vheer.com AI)
Přesto dostane možnost se vykoupit, ale dojde k názoru, že to neklapne, takže se nechce nijak snažit, nechce přemýšlet, jak to zaonačit, nechce se nikoho zeptat a s nikým se poradit, prostě si řekne: No tak co, vrátím se k Venuši. To mi připomíná logiku lidí, kteří jsou na něčem závislí. Snažit se té závislosti je moc práce, přináší to nepohodlí, kašlu na to, spadnu do toho zpátky.
Když vidí mrtvou Elisabeth, umírá taky. Proč? Nikde není řečeno, že by ji miloval. Taky se podle toho nechoval. On to prostě sám se sebou vzdal. Já bych to s ním vzdala taky.
Taky vám přijde hloupé, z čeho se tady dělá aféra? Z toho, jakou kdo zpívá píseň…
A jak se stane, že se v jednom příběhu vyskytuje Venuše a Panna Marie?
Buďme rádi, že nežijeme na rytířském dvoře. Já rozhodně ráda jsem.
Zdroj:
Markus Richter: Die Heldensagen von Neuschwanstein, Top Spot Guide Verlag, Hamburg 2007, ISBN 978-3-938722-10-7
