Co zůstalo ze sklárny v Karolince?

Na Velikonoce jsme s Anežkou vyrazily do muzea v Karolince. Ačkoliv jsme sníh na horách viděly po celou dobu, kdy jsme se k nim blížily, vyčetla mi, že jsem ji o Velikonocích zatáhla na mráz. On sníh o Velikonocích není nic tak neobvyklého. Mám fotku, na které je na vyřezávané ceduli s nápisem Veselé Velikonoce asi půl metru sněhu.

Dalším překvapení nás čekalo ve chvíli, kdy jsme musely urazit asi 2 kilometry po slovenském území. Cestovní připojištění jsme neměly, nějak to nestálo za to.

No a třetí překvapení bylo zelené. V restauraci nám donesli zelenou pizzu a zelený hamburger. Ne, že by byly zkažené. Prostě byly obarvené na zeleno, protože Velikonoce. Nějak jsem to nedokázala sníst. Zelené věci se nejí. Tedy věci, které zelené být nemají. Kromě toho to byla taková nehezká zelená. Anežka tvrdí, že mechová, ale mně se nelíbila. Ona tedy svůj hamburger bez odporu snědla. Pohoršilo mě, že tam nebrali karty.

Sklárnu s původním názvem Karolinina huť vybudoval sklářský podnikatel Salomon Reichl v letech 1861-1862, pojmenována byla po vdově po zakladateli Charlotte Reichlové, Salomonově nevlastní matce. Ke sklárně patřila i pila a domky pro skláře a vedoucího provozu. Začali s jednou pecí, postupně přidali 2 další, které už nebyly na dřevo, ale na plyn. Nejprve vyráběli cylindry k lampám a nápojové sklo pro hostince a domácnosti.

Poté, co se výroba cylindrů přesunula do Vsetína, přibyla v roce 1897 i brusírna, což dopomohlo k tomu, že se stala nejvýnosnějším provozem firmy Reich. Na konci 19. století začali sklo zdobit leptaným dekorem.

Sklářské mistry nejprve získávali z jiných hutí, teprve po 30 letech si vychovali vlastní. Sklo zpočátku vozili formani, od roku 1908 využívali železnici. V roce 1931 přibyla malířská pec, která umožnila rozšířit sortiment o dekorování skla a malbu emailem a zlatem.

Ve 30. letech 20. století nastala hospodářská krize a firma se dostala do finančních potíží. Firma se tedy stala akciovou společností a přešla pod Českomoravské sklárny.

V roce 1951 byla huť přejmenována na Karolinku a začala spolupracovat s výtvarnými umělci v oboru dekorování a tvarování skla.

V roce 1988 přešla sklárna do podniku Crystalex Nový Bor. Výrobky byly exportovány do celé Evropy, Ruska, Japonska, USA, Kanady a Austrálie, ale ani to nezabránilo ukončení činnosti v roce 2006. V roce 2014 zde bylo otevřeno muzeum.

A do tohoto muzea jsme měly namířeno. V pokladně nás čekalo milé a nemilé překvapení. Milá byla cena, pouhých 50 Kč, a nemilé, že opět nebrali karty. V té restauraci to ještě pochopím, ale v muzeu už je to fakt na hlavu. Zejména proto, že je to nedaleko slovenských hranic a Slováky určitě potěší, když si kvůli 50 Kč musí vybírat z bankomatu. Vysypala jsem na pult drobné a ostentativně jsem se v nich s otráveným výrazem přehrabovala. Já vím, že ta paní v pokladně to nevymyslela, ale může to poreferovat dál.

Nic hezkého skleněného, co bychom si chtěly koupit, tam neměli, a tak jsme byly poslány na pravou stranu, kde byla výstava obrazů. Ze zdvořilosti jsme si ji prošly, ale celou dobu jsme byly zticha, protože to obrazy byly… já bych to vyjádřila citáte z Cimrmana: Nápad jistě dobrý. Výsledky nebyly dobré. Prostě ty obrazy byly takové budovatelské. Nejsem profesionál, ale umění by mělo člověka obohacovat a kdesi cosi, zkrátka by mělo být krásné. Tyhle obrazy byly takové… já tomu říkám budovatelské. A cokoliv, co bych dokázala namalovat sama, nepovažuju za umění. Tohle bych splácala taky.

Výstava na levé straně už byla podstatně zajímavější a především hezčí. Zatímco Anežka si prohlížela to „normální“ užitné sklo, já jsem si prohlížela kuriozity. Figurky a sklenice, které byly spíš na parádu než na pití. Dvě takovém mám, koneckonců, doma. Pít se z nich dá, ale nedělám to, protože byly drahé jak smrt.