Linderhof: idylické královské útočiště ztracené v horách

Odpolední zastávkou čtvrtý den byl zámek další zámek Ludvíka II., Linderhof. Když se nám podařilo tam vyšplhat a prokličkovat, našli jsme parkoviště za 3 eura a pokračovali jsme pěšky. Jak jinak než do kopce.

Zámecký park je překrásný. Z jedné strany zámku, ze strany předního nádvoří, je fontána, který původně tryska do výše 30 metrů, teď už jenom do 20 m, těžko říct proč. Pak jsou tam schodiště a terasy, které končí malým kulatým chrámkem.

Zadní nádvoří také začíná fontánou, nad ní jsou kasády a loubí a končí to altánkem. Připomínalo mi to zámecký park v Reggia di Caserta. Je to práce s perspektivou. Zezdola se to zdá blízko, při pohledu seshora se vzdálenost opticky protahuje. Po stranách jsou také parčíky se sochami a vodotrysky. Je to prostě všechno nesmírně krásné a mrzí mě, že jsme neměli dost času si všechno projít.

Zámek Linderhof byl prvním zámkem, který dal Ludvík postavit. Proto byl jako jediný dokončený a král tady opravdu žil, a to dva týdny v měsíci po dobu 10 let. Název jsem soustavně komolila na Lindenhof, ale on to není zase tak velký přešlap, oboje se odvozuje od názvu lípy, Linde. Hof znamená dvůr.

Margi a Brad šli na anglickou prohlídku o půl hodiny dříve než já. Když jsem se snažila pípnout si lístek, aby mě turniket pustil dovnitř, pořád mi to psalo: Zu früh, tedy příliš brzy, a to i přesto, že prohlídka měla začínat v 16:30 a už bylo 16:32. Zeptala jsem se tedy paní, která tam řídila provoz, a ta řekla, že zavolá průvodkyni. Ta mě vzala dovnitř a pípla mi lístek na svém zařízení. Vypadalo to, že jsem na prohlídce sama, a tak jsem měla jedinečnou možnost mít soukromou prohlídku za cenu normální. Ocenila jsem to zejména ve chvíli, kdy jsme se potkaly s předimenzovanou asijskou skupinou.

Průvodkyně byla mimořádně sympatická paní a prohlídla proběhla spíš jako rozhovor. V jednu chvíli řekla: „A tady ty malachitové stolky dostal Ludvík jako dar od vás z Ruska.“ – „Od nás dostal maximálně tady ty křišťálové lustry,“ oponovala jsem jí. „Ale ty jsou z českého křišťálu.“ – „No právě.“ Začala se mi omlouvat, že mě špatně zařadila podle přízvuku, ale to je pochopitelné.

Ptala jsem se, jak daleko byly zámky od sebe v Ludvíkově době, tj. jak dlouho trvaly přesuny mezi zámky, když nám to dneska autem trvá půl dne. Říkala, že cestoval vlakem a pak kočárem s elektrickým osvětlením, protože žil v noci. Taky jsem se jí ptala, co si myslí o tom, jestli byl nebo nebyl blázen. Je přesvědčená, že nebyl. Říkala, že chtěl pro lidi zůstat záhadou, a to se mu podařilo i díky jeho dosud neobjasněné smrti.

Taky jsem se dozvěděla, že se do porcelánu, ze kterého se dělaly lístky květin, přidávaly namleté hovězí kosti, aby byla hmota průhledná. No fuj. Ale účel světí prostředky, a jak říkával Ludvík: „Nezajímá mě, jak jste to udělali, zajímá mě výsledek.“

Nakonec mě průvodkyně nechala projít „zákulisím“ a vypustila mě na zadním nádvoří, přímo do náruče Margi a Brada, kteří si fotili fontánu.

Měli jsme ještě lístky na prohlídku Venušiny jeskyně. Vůbec jsem nevěděla, že tam nějaká jeskyně je, ale Margi, který má hudební vzdělání, o ní viděla dokument a chtěla ji vidět. Vyšli jsme loubím nahoru k altánku a pak jsme zamířili k jeskyni, jak jinak než do kopce.

V jeskyni se výjimečně mohlo fotit. Je celá umělá, od začátku v ní bylo elektrické osvětlení, a byla koncipována jako kulisy k prvnímu aktu Wagnerova Lohengrina. Patrně se tam někde schovával orchestr, aby mohl králi hrát, ale přesný mechanismus není doložený, je možné, že to byla nahrávka. Jestli to tedy bylo v té době možné. Voda v jezírku se dala ohřát asi na 35 stupňů, takže se v ní dalo koupat. Barva světla se dala měnit. Dalo se zhasínat a rozsvěcet. Nahoře na skále je mušlový trůn a na druhé straně je vypouklé zrcadlo, aby byl z trůnu vidět celý prostor jeskyně. Vizuálně to bylo krásné a mohlo by to být magické, kdyby to nebylo tak kašírované. Já vím, že to bylo drahé a zázrak techniky a kdesi cosi, ale mně to přišlo až moc umělé. Chybí tam genius loci. Nechápu germánské legendy. V nějakém videu si je ještě podrobně rozebereme. Hlavně toho problematického Lohengrina. Když jsem si tu legendu přečetla, řekla jsem, že je pitomá. Margi je toho názoru, že je blbá.

Po skončení prohlídky jsme zamířili k Maurskému kiosku. Když Brad slyšel slovo kiosek, ožil, protože si myslel, že tam dostane najíst. Ale byla to stavbička, bohužel v lešení a nějaký chlap s kýblem nás při pokusu nahlédnout za plachtu vykopl. Kiosek Ludvík koupil na stoleté výstavě v Paříži.

Taky jsme se bavili o Ludvíkovi. Zamlada byl krasavec, ale pak už byl celý takový podivně zpuchlý a oteklý. Byla jsem toho názoru, že po nocích o samotě chlastal, protože tak jako on vypadají alkoholici. Nakonec jsme se ale dočetli, že měl od mládí slabost pro sladké, takže výrazně přibral. To chápu. Mohla bych o tom vyprávět celé hodiny. Taky si nečistil zuby, takže mu začaly brzo vypadávat. Jelikož měl rád krásné věci a byl narcistní, nesl degradaci svého zjevu špatně. A dost možná proto se tak stáhl do samoty a žil v noci.

Cesta do ubytování v Unterpinswangu byla stejně krkolomná jako cesta do Linderhofu. Brad tvrdil, že mu hory připomínají Colorado, a to tak často, že mi došla trpělivost a prohlásila jsem, že je to naopak, že Colorado připomíná Bavorsko. Začali mi zpívat nějakou píseň o Coloradu, a já jsem je přeřvávala písní Gott, erhalte Franz, den Kaiser. Je to Haydn, prosím vás. Za to, kdo pak tu melodii používal a k čemu, Haydn nemohl. Je třeba přiznat, že při tomto pěveckém klání trpěli mnohem víc Margi s Bradem než já. Protože, oni, na rozdíl od mě, zpívají krásně.

Obec Unterpinswang, kde jsme spali, je v Rakousku, a žádné hraniční kontroly tam nebyly. Abyste si představili, kam nás Margi zatáhla. Obec má asi 24 popisných čísel a 414 obyvatel. Je to Vlkodlakov. Penzion se jmenoval Gutshof zum Schluxen, což alarmovalo můj smysl pro podezřelé věci. Písmeno X se v němčině vyskytuje poskromnu a zásadní slovo, ve kterém se nachází, je Hexe, čarodějnice. Prý je to ale zkomolenina slova „schlucksen“, odkašlat si, zakašlat nebo smrkat, nebo také „schlucken“, což znamená polykat. Prostě vás tam spolkne vlkodlak tak vehementně, že se pak začne dusit a musí si odkašlat. Přijeli jsme tam v noci, prosím pěkně.

Měli tam takový milý domácký systém, ze skladu jste si mohli vzít, co jste potřebovali, a zapsali jsme to k číslu svého pokoje. Taky jste si mohli objednat snídaňový balíček s pečivem, marmeládami, máslem apod., nebo jednotlivé housky. Majitelé ráno přišli a vy jste vyrovnali útratu. Prostě: Kdopak mi tu loupá perníček? Taky tam byla sauna, masážní křesla a vodní postele. Bylo to hezké a překvapivě milé. Až na tu vlkodlačí lokalitu. A na to, že mě Margi zákeřně vyfotila u kohouta. A to přesto, že ví, že nejsem zemědělský typ.

Stránky zámku: https://www.schlosslinderhof.de