Melk: Zlatý klášter na skále

Ráno jsme si dali skvělou snídani a hnusné kafe a vyrazili jsme do škaredého deště na škaredou silnici. Jeli jsme po dálnici na Mnichov a dlužno říci, že je to stejně ohavná dálnice jako ty naše. Rozkopaná stejně jako u nás. Co je tam jiného je útěšná cedule. Baustellen vergehen, Fortschritt bleibt. Staveniště pominou, pokrok zůstane. Což vás v konečném důsledku utěší stejně jako strohé konstatování našich silničářů, že to musí opravit.

Když jsme přijeli do Melku, chvíli jsme pobíhali po parkovišti ve snaze pochopit, o co jde. Byly tam na zemi nějaké zmatené zóny, modré a zelené, a byly tam instrukce, kde se musí platit a kde ne. My jste stáli mimo zóny a čistě a upřímně věříme, že to bylo v neplacené zóně a nepřijde nám pozdrav od místní policie.

Potom jsme prošli městečkem a kromě hezkých domečků nás zaujaly plechové cedule s nejrůznějšími nápisy.

Prostě samé nesporné pravdy.

Pokračovali jsme ke klášteru a tato cesta předznamenala celé naše putování. Bylo to do kopce a byly tam schody. Hodně schodů. Což by nás nemělo překvapit, když už jsme z parkoviště viděli, že je to na kopci.

Nejvíc mě mrzí, že nemáme fotku kláštera z dálky, na které by byla vidět celá ta krásná, žlutě zářící budova. A fotky zevnitř taky nemáme, protože jsme dostali zákaz focení a filmování. Poprvé a rozhodně ne naposled. Takže jsme se vyfotili jenom na nádvoří a pak na terase před kostelem. Chvíli jsme se dohadovali, jak se jmenuje ta velká řeka, na kterou se díváme. Byl to Dunaj. Jsme ostudy.

Klášter má dlouhou historii, je to největší benediktýnský klášter na světě a je součástí světového dědictví UNESCO. Je působivý jednak tím, že je na skále, a jednak tím, že je obrovský. Na délku měří 362 metrů. Je starší než Rakousko jako takové. Psal se rok 996. Návrší, na kterém stojí, si jako své sídlo vybral Leopold I. z Babenberka a tím pádem se Melk stal hlavním městem Východní marky, která byla součástí Francké říše. Mimochodem, z názvu Východní marka pochází německý název Rakouska. Ost + Reich. Východní říše. Jsou zde uloženy ostatky sv. Kolomana, který je patronem Rakouska. Nachází se zde pohřebiště dynastie Babenberků. A v neposlední řadě tady sídlí opatské gymnázium, což je nejstarší stále existující škola v Rakousku.

Protože tady nebylo příliš klidno, byl klášter od svého začátku opevněný. Mniši dostali do správy i okolní pozemky. Benediktýni byli bohatý řád. V 15. století sice proběhla takzvaná Melcká reforma, která měla zajistit návrat k původnímu mnišskému životu, k prostotě a chudobě. No, moc se to nepovedlo. Ve skutečnosti se to nepovedlo vůbec. Klášter je mramorový a zlatý. Do slova a do písmene. Všechno uvnitř je zdobené zlatem. Vlastně to není zlatem zdobené, ale zlatem pokryté. Je tam tolik zlata, že si člověk uvědomí, že všeho moc škodí. A to je taky něco, co bylo pro tuhle cestu charakteristické. Čeho je moc, toho je příliš.

Nejvíc nás zaujala knihovna. Protože když tam vstoupí někdo, kdo četl nebo viděl Jméno růže, pochopí, odkud se vzala ona tajemná knihovna, kolem které se kniha točí. Jednotlivé oddíly jsou očíslované, takže si hned vybavíte oddíl Finis Africae, a je tam věž s točitým schodištěm podobná té, ve které nakonec uhoří otec Jorge. Umberto Ecco klášter Melk navštívil, to jsem si zjistila. Ostatně, fakt bych se divila, kdyby nenavštívil. Hodím do popisku odkaz, abyste se mohli podívat. Celkem obsahuje asi 100 000 svazků, z toho je 16 000 vystaveno v části viditelné při prohlídce. I skriptorium tady je.

Potom jsme byli v kostele a bylo tam tolik zlata, že jsme ho v životě neviděli pohromadě. Já vím, že se opakuju, ale byla jsem z toho ohromena, a mě je těžko ohromit. Bylo tam tolik zlata, že to vypadalo jako fejk. Zlato a mramor. Je fakt, že baroko tady nepůsobí tak tíživě jako u nás, protože zlato se nekombinuje s tmavými barvami, červenou, zelenou a šedou, používají pěkné pastelové barvy, takže o není tak agresivní, ale byla to taková zlatá záplava, že nás to málem srazilo na kolena. Kazatelna ze zlata, všechny sochy na oltáři celé ze zlata, balkonky pro honoraci ze zlata. Jako by tady řádil král Midas, který proměnil ve zlato všechno, čeho se dotkl.

Nakonec jsme ještě v rychlosti proběhli část zahrady, protože vstupné bylo v ceně, ale nemohli jsme se dlouho zdržovat, abychom dojeli do Artstettenu před zavíračkou. Upřímně řečeno mě to mrzí, protože podle plánku, který jsme dostali, tam jsou zajímavé stavbičky, a zcela jistě tam mají dobré kafe. Byla jsem připravená Arstetten obětovat, abych to kafe dostala, ale přehlasovali mě a bylo to dobře.