Mnichovská Rezidence: Zlato, pivo a kola

Druhá památka, kterou jsme navštívili šestý den odpoledne, byla Rezidence. Z Königsplatzu na Marienplatz jsme šli pěšky. Cestou jsme viděli Pinakotéku a několik muzeí, ale jenom zvenčí, a to ještě zdálky, protože k nim nevedou chodníky. Všechno je vybagrované.

Dovolte mi krátkou vsuvku. Jestli si někdo myslí, že je u nás moc cyklistů, neviděl mnichovský mor. Sviští jich tady tolik a takovou rychlostí, že si člověk není jistý životem. Našli jsme parkoviště kol na dvě patra.

Dostat se do Rezidence není jednoduché. Vešli jsme do několika nádvoří a z každého nás vyhodili s tím, že je tam kabinet mincí, egyptologická sbírka a podobně. Je to soubor několika zámků. Prostě pořád přistavovali a přistavovali, protože jim to bylo malé.

Během náletů na Mnichov za druhé světové války byla rezidence téměř kompletně zničena, zejména v roce 1944 (z 23 500 m² střešní plochy zůstalo neporušených pouze 50 m²), v následujících desetiletích byla z velké části rekonstruována. Téměř veškerý nábytek a velkou část obložení stěn a stropů se podařilo zachránit díky tomu, že byly odstraněny před prvním bombardováním. Jinak by rekonstrukce nebyla možná.

Když se nám podařilo najít tu správnou pokladnu, měli buď prohlídkový okruh na 2 - 3 hodiny, a pak tam měli klenotnici na hodinu. Margi a Brad šli na okruh, já jsem straka, tak jsem šla do klenotnice. I tak mi málem upadly nohy. Byl to zase ten případ, že když je někde moc zlata pohromadě, už nevypadá jako zlato.

Byly tam obrovské zlaté servisy a podnosy a nástolce, pochopitelně. A samozřejmě korunovační klenoty. Nejvíc mě zaujaly sady šperků, které jsem vyfotila a poslala rodině jako tip na vánoční dárek. Za hodinu jsem byla venku a chtěla jsem preventivně jít na záchod. Vešla jsem do příslušných dveří a tam jsem uviděla schody do druhého patra. Už mě to ani nepřekvapilo. Ještě štěstí, že to bylo preventivní a ne akutní.

Když jsem vyšla ven, jinudy, než jsem předtím vešla, byla tam budova ve stylu římského templu, která se mi líbila, ale před ní bylo staveniště, takže jsem si pomáhala pryč. Chtěla jsem si někam sednout a dát si kafe, ale všude bylo plno, a tak jsem skončila v zámeckém parku. Nebo zahradě. Když jsem do ní vešla, napadlo mě „růžová zahrada“, ale ty kytky nebyly růže. Musela jsem si je vyfotit a pak se zeptat Margi. Podle všeho to byly begonie. Byly vysázeny do geometrických vzorců a mně se tam moc líbilo. Jednak tam byl klid, jednak tam byl stín a jednak tam v centrálním chrámku někdo krásně hrál na housle.

Než jsem se stihla pořádně pokochat, volala mi Margi a říkala, že vyšli na druhé straně, z hovoru vyplynulo, že jsou u té budovy ve stylu římského templu. Margi upřesnila, že to byla Bayerische Staatsoper. Šla jsem za nimi a vyslechla si, jak pochodili na prohlídce. Říkali, že prošli asi deset zámků v jednom, nahoru a dolů. Každé křídlo bylo z jiného období a došli k názoru, že odtud bral Ludvík Bláznivý svou inspiraci. A že jim už tak bláznivý nepřišel. Prostě zkopíroval, co se mu líbilo nejvíc, a pak dal dohromady svůj zámek.

Byli tam tak dlouho, že když si šli vyzvednout batůžek ze šatny, šatnářky jim zatleskaly, protože byli poslední. Prohlídku uzavřeli cestou na záchod do druhého patra, takže měli totožnou zkušenost jako já. Viděli jsme na chodníku ožralu, jak leze po čtyřech. Margi navázala na svůj bonmot z Neuschwansteinu a řekla, že takhle člověk dopadne po prohlídce Rezidence.

Myslím, že se do Mnichova ještě vrátím, protože jsem neviděla spoustu věcí, které určitě za vidění stojí.

Pak už bylo na čase se posilnit a občerstvit. Brad chtěl vidět Hofbräuhaus, nejslavnější pivnici na světě. Vlastně taky největší. Pivo už se tam dneska nevaří, jenom pije. Má cca 3 000 míst k sezení venku a 400 na zahrádkách. Denně se tam vyčepuje asi 10 000 litrů piva. Před sto lety tady bylo rušno. V dubnu 1919 zde byla vyhlášena Komunistická sovětská republika. V únoru 1920 zde byla založena NSDAP za osobní účasti Adolfa Hitlera. A téhož roku zde vznikla Bavorská horská záchranná služba.

Cestou jsme si ještě v rychlosti prohlédli radnici a Frauenkirche. Podařilo se nám nedat se přejete kolem ani se nedat umačkat v tlačenici. Kostel je na mě moc střídmý a radnice je zvenčí osázená zelení. Víc to ve mně nezanechalo, moje hlava už byla přeplněná zážitky. Margi říká, že Němci mají střídmě vyzdobené kostely, protože všechno zlato vyplýtvali na ty zámky.

Před Hofbräuhausem byla fronta, a tak jsme šli do restaurace naproti. Margi říkala, že tam začal Oktoberfest, ale není to pravda. Spojitost je taková, že král Ludvík I., od jehož svatby v roce 1810 se Oktoberfest slaví, prohlásil Hofbräuhaus restaurací a tím pádem ho otevřel pro veřejnost. A propos Oktoberfest. Jak jsme později zjistili, byli jsme v Mnichově v předvečer Oktoberfestu. Začínal v den, kdy jsme odjížděli. Pivo, které nás stálo 4,60 euro, stálo druhý den 15 euro. Měli jsme víc štěstí než rozumu.

Jak se ukázalo, i při hledání místa k večeři. Když jsme se zeptali, jestli mají stůl pro tři, tak ho samozřejmě měli. A já jsem si dala špecle, Margi mnichovský řízek a Brad vepřo-knedlo-zelo. A objednali jsme si pivo. Byla jsem ostražitá, protože vím, že tady mají slova malé a velké v souvislosti s pivem jiný význam než u nás. Dala jsem si malé tmavé a dostala jsem normální půllitr. Margi a Brad si přes výslovné upozornění objednali velké a donesli jim tupláky, které byly větší než jejich hlavy. Ale moje pivo bylo dost silné, jejich byla taková vodička. Margi říká, že je to pivo na Oktoberfest. Jemnější, aby se lidi moc rychle neožrali.

Aby nebyl Brad ochuzen, vyfotili jsme ho s pivem v ruce před budovou Hofbräuhausu. A abych já nebyla ochuzena o důvod ke stížnostem, přisedl si k nám nějaký velice škaredý chlap, Holanďan, bludný Holanďan, když tam byl tak sám. O tom, že byl Holanďan vím od Margi, která se ho pokusila vyhodit, že tam sedíme my. Ale on říkal, že je tam zvykem sednout si k cizím lidem. „On je z Nizozemí. Ten druhý název tady nemůžu říct, protože by mi rozuměl a věděl by, že se bavíme o něm,“ informovala mě.

Jak jsme zjistili, když jsme vyšli ven, byla ta restaurace Augustiner zřejmě dost oblíbená, protože tam byla fronta na místa přes celou cestu. Prostě nám to vyšlo. Pak už jsme jeli do hotelu a šli spát. Měli jsme dost.

Zdroje:

residenz-muenchen.de

hofbraeuhaus.de