Nepochopitelně neschopný hoteliér z Toruně

Přejezd z Bobolic do Toruně trval úmorné čtyři hodiny a ubytování bylo jednou z nejtemnějších kapitol naší polské dovolené.

Problém byl v tom, že ubytování bylo včetně parkování. Velmi nelevného parkování. Měly jsme za to, že bude ve dvoře hotelu nebo v podzemí. Navigace nás zavedla k závoře, na které byl zákaz vjezdu. Margi volala do hotelu a vyžádala si instrukce, což vedlo k zahájení akce průlet hvězdokupou level 1. 

Abych vás uvedla do situace. Je pozdní večer, hodně pozdní, technicky už skoro noc, protože je tma. A ne, není první máj, je začátek srpna. Takže je logicky už opravdu pozdě, když je tma. Je sobota a je hezky. Restaurace mají stolky a židličky na chodníku, část uliček je neprůjezdná.

Historických uliček s dlažbou z kočičích hlav, protože jste v nejcentrovatějším centru jednoho z nejstarších polských měst, města tak starého, že se počátky osídlení datují do konce 8. století. Máte za sebou návštěvu tří hradů a lezení po několika skalách a právě jste odřídili skoro 600 km.

Takže toho máte opravdu, ale opravdu plné zuby a netoužíte po ničem jiném než po tom, abyste už měli pro dnešek pokoj. A k tomu nejste právě pokojné povahy. A máte alergii na blbce, i když ještě netušíte, že se právě schyluje ke srážce s ukázkovým reprezentantem tohoto hojně rozšířeného druhu. Mnohem hojněji, než je nám milé. A snesitelné.

Prokličkovala jsem centrem, abych skončila u dalšího zátarasu se zákazem vjezdu. Jo, předtím jsme si daly okruh městem volným prostorem. Ten první zákaz jsme taky míjely. Margi znovu volala a daly jsme si repete. A pak ještě jednou. Třikrát a dost. Opravdu dost. Požádala jsem ji, aby mu řekla, že jsme u zdi kostela sv. Jana Křtitele a sv. Jana Evangelisty. Ne že bych ten název znala, ale už jsem kolem něho jela potřetí, takže mi utkvěl. Margi po něm chtěla souřadnice parkoviště, protože už nám bylo jasné, že parkoviště opravdu nebude u hotelu.

Ten… a sem si doplňte ty nejhorší nadávky, které vás napadnou, nakonec dorazil a začal žvanit, přestože jasně viděl, že zdržuje provoz. Blokovala jsem totiž cestu. Nebylo kde zastavit tak, abych ho neblokovala, a to ani na chodníku. Takže za mnou vznikala formace dvanáct rozzuřených mužů a on žvanil a žvanil a žvanil. Rozzuření muži, naprosto oprávněně rozzuření, troubili, ale ani to ho nepřimělo k tomu, aby zrychlil. Použila jsem nejoblíbenější polské slovo, které je totožné s naším nejoblíbenějším slovem, s tím rozdílem, že oni ho píšou s dvojitým w, zatímco my s jednoduchým, a to ho konečně přimělo k tomu, aby dal Margi papír s polohou parkoviště.

Z toho, co následovalo, pochopíte, co byl ten chlap zač. Souřadnice nás poslaly na VEŘEJNÉ parkoviště pod mostem na Filadelfském bulváru, kam se dostanete naprosto pohodlně a bez proplétání městem. Nevím, o co mu šlo. Ubytování jsme měly uhrazené předem, a kdyby byl prostě poslal souřadnice, mohla tam jedna z nás počkat a druhá dojít pro potřebnou ceduli, s pánem na parkovišti bychom se byly domluvily. Mohly jsme si to, koneckonců, i zaplatit na místě, protože jsme to stejně platily v ubytování. Každý normální člověk by napsal, že hotel parkování neposkytuje, ale že je k dispozici veřejné parkoviště v dochozí vzdálenosti.

Když jsme po přestálém martýriu dorazily do ubytování a vyplnily potřebné papíry, přišel mladý muž s tím, že nám vynese kufry. Říkaly jsme, že to není třeba, ale to jsme nevěděly, o čem je řeč. Bylo tam šílené, ale opravdu šílené schodiště. Točité a tak úzké, že naprosto nebyl problém spadnout ani bez kufrů, natož s nimi. Byly jsme rády, že ty kufry netáhneme. Chudák nosič moc šťastný nebyl, ale na nějakou empatii jsem neměla ani pomyšlení.

Po té, co jsme se konečně ubytovaly, jsme na poslední chvíli stihly Biedronku, kde jsme si nakoupily na zítřek, protože v neděli je všude zavřeno. Na výloze byla reklama na nealko pivo, na které bylo napsáno Dakar, což vedlo Margi k tomu, že náš výlet nazvala „Rallye Ostrava – Hell“.

Koupila jsem si pivo, protože jsem po tom dni potřebovala nějakou vzpruhu, a dočkala jsem se hořkého zklamání. Ne, to pivo nebylo extrémně hořké. Bylo nealko. Ale to už mě nemohlo zničit více, než předchozí události. Hlavní bylo, že den skončil.

Kdykoli si na toho chlapa a parkoviště vzpomenu, napadají mě výlučně věty, ve kterých jsou slušné jenom předložky a spojky. Měl tu drzost, že nám lhal i o tom, že ty uzavírky jsou tam jenom v sobotu. Byly tam i v neděli. Jestli přes týden netuším, to už jsme byly pryč.