Neuschwanstein: Sen převtělený do kamene

Pátý den odpoledne jsme navštívili hlavní lákadlo Bavorska a jedno z hlavních lákadel Německa. Naše prohlídka začínala v 16:30 a zjistili jsme, že na webu se zase lže.

Autobus má jet 20 minut a končit u Marienbrücke. Pak se má jít do prudkého kopce. No… Autobus jel 10 minut a řidič nás vykopl na rozcestí se slovy, že to máme 10 minut na Marienbrücke a 20 minut k zámku. Bye, bye.

K Marienbrücke to sice bylo do kopce, ale nijak extrémně strmého, a byl to stěží 5 minut. Myslela jsem si, že lávku postavili až později kvůli turistům, ale nechal ji postavit už Ludvík kvůli vyhlídce. Lávka je nad propastí a pro lidi, kteří se bojí výšek, je nepříjemná. Kolegyně mi před odjezdem říkala, že je zvědavá, jestli na lávku vůbec vlezu.

Nechtěla jsem, ale byla jsem stržena davem asijských turistů, jejichž mase se nedalo vzdorovat. Zvlášť nepříjemný bylo prkno, které se pod vahou všech turistů nepříjemně prohýbalo. Pod lávkou je hluboká propast, do které nechcete letět bez padáku. Ani s padákem. Logicky jsem si pomáhala pryč, jakmile to situace umožnila. Ale fotky se tam dělají krásné.

Pokračovali jsme k zámku a vyvrátili jsme tam další lež. Cesta vedla po kopci, ano, ale směrem dolů. A byla to asfaltka. Takže je zámek přístupný i pro handicapované lidi, i když na stránkách psali, že ne. Podle jejich líčení jsme čekali horskou stezku zarostlou křovím, přes které se budeme muset prosekávat mačetou. Prostě lži odshora až dolů.

Těsně pod zámkem je stánek, kde jsme si chtěli dát kafe a zmrzlinu, ale brali jenom hotovost. Já to fakt nechápu. Na turisticky exponovaném místě. Tak moc exponovaném. Připravují se o výdělky. Chápu sice, že většina Evropy už eurem platí, ale pořád je tam spousta turistů z jiných kontinentů, kteří odůvodněně předpokládají, že na takovém místě budou karty brát. Obešli jsme se tedy bez zmrzliny a šli jsme si udělat fotky na skleněnou plošinu pod zámkem. Taky hodně příjemné pro lidi, co se bojí výšek.

A pak už jsme šli na prohlídku. Poslední kus cesty byl sice do kopce, ale pořád to byla asfaltka, kopec není nijak přehnaně příkrý a navíc je to opravdu pár kroků.

Nejdřív nás pustili na nádvoří a pak už jsme postupovali dovnitř. Zase se nesmělo fotit. Dovolte mi říct, že i tohle je pitomost. Člověk v předimenzované skupině si stejně neudělá fotky, jaké získá oficiální fotograf, který je tam sám, a navíc nemá tak kvalitní foťák. Vybavení to nijak nepoškodí a na prodeji suvenýrů to nijak neubere. Je to zneužívání atraktivity daného zámku.

Vyšli jsme 4 patra, asi 400 točitých schodů, uvítali nás ve vstupní hale a pak řekli, že se sejdeme o 2 patra nahoře. Ano, sem by se hadicapovaný člověk nedostal.

Nicméně, zámek byl úchvatně krásný. Ztělesněný sen. Nevím, jak někdo může tvrdit, že ho to zklamalo. Dostala jsem, co jsem čekala. Čekala jsem, že to bude krásné, a bylo to krásné. I tady byl trůnní sál, ve kterém nikdo nikdy nezasedal, trůnní sál bez trůnu, postel, ve které nikdo nespal, kaple, ve které není kaple. Je to prostě idealizovaný středověký hrad z pohádky.

Všechny místnosti jsou hodně, ale opravdu hodně zdobené, ale nepůsobí to kýčovitě, působí to autenticky. Ano, vyplatí se strpět všechny ty ústrky. Tisíckrát ano. Může to být považováno za kýč, ale mně se to líbí. Mám ráda gotiku. A hrady z tohoto období buď byly přestavěny a nezachovaly se, nebo se nezachovala výzdoba, nebo je všechno ošuntělé. Nevím, jestli středověké hrady vypadala takhle. Ale chci tomu věřit. Bylo to vážně úchvatné. Na zdech nesměly chybět staré německé legendy.

Jediné, co rušilo celkový dojem, byla příliš velká skupina v příliš malých prostorách. Ono je to těžké. Buď se budete tísnit, nebo třeba nedostanete lístek. A když si mám vybrat, radši se budu tísnit.

Margi si všimla, že tam jeden pár navzdory zákazu fotil, a upozornila je, že je nefér vůči ostatním. Byli na ni vulgární, ale neoznámila to průvodkyni, protože na to nemá povahu. Udělal to Brad. Doufám, že jim ty fotky smazali. Takové věci se nedělají. Měl štěstí, že jsem to nebyla já, kdo si ho všiml. Seřvala bych ho tak, že by se z toho dlouho vzpamatovával. Mě zase obtěžovala ženská oblečená jako hastroš a její přiblblý přítel s umaštěným culíkem. Cpali se i tam, kde nebylo místo, protože už tam někdo stál. Asi si mysleli, že do místnosti nejdu proto, že mě nezajímá, co tam bude. No, všude je něco.

Po prohlídce jsme šli na projekci, která ukazovala, jak vznikaly plány na stavbu, jak zbourali původní starý hrad, jak stavba pokračovala a jak to mělo vypadat, kdyby se realizovalo všechno, co bylo v plánu. Ludvík chtěl na hrad zbudovat něco jako lanovku poháněnou horkovzdušným balónem s gondolou, o které jsem tvrdila, že to byl kohout, ale Margi říká, že to byl páv. Což by Ludvíkovi naturelu odpovídalo rozhodně více.

Na odchodu jsem neprozřetelně prohlásila, že by mě zajímalo, co je v té masivní hradovité části bez oken. Můžete třikrát hádat. Ano, byl tam další milion schodů. A byla tam paní, která se kývala ze strany na stranu. Ne, nechci se nijak posmívat handicapovaným lidem a naopak si cením toho, že se vypravila na tak fyzicky náročnou prohlídku, ale byli jsme tak ušlí a tak utahaní, že z Margi vypadlo: Tak člověk dopadne po návštěvě Neuschwansteinu!