Ort: Legenda o hoře, jezeře a ostrově

Když jsem ráno druhého dne promnula oči, šla jsem zkontrolovat auto. Zjistila jsem, že mi za ním někdo stojí a nedostaneme se pryč. Detektivním pátráním se mi ale podařilo zjistit, že je to číšnice z kavárny v přízemí, takže nás propustila a problémy nenastaly. Ta kavárna byla taková milá a útulná, že jsme si tam rovnou zašli na snídani, a dali jsme si kafe. Mohl to být tak hezký den. Ale počasí hezké nebylo.

Navzdory špatné prognóze jsme vyrazili a přijeli do Gmundenu k jezeru Traunsee pod horou Traunstein.

Názvy Traunstein i Traunsee jsou odvozeny od řeky Traun, což je odvozeno z indoevropského dreu, které znamená běžet, spěchat. Vlastně taková rakouská Ostravice.

A přestože se může zdát, že název města, pod které zámek spadá, nemá s Traunem nic společného, není to pravda. Název Gmunden odkazuje na slovo Mündung, což znamená ústí.

Tentokrát už jsme parkování zdarma nenašli, ale zaplatili jsme asi 3 eura, což se dalo snést. A snést se dalo i symbolické vstupné na zámku za 5 euro.

Zámek je na ostrově a vede k němu most, na kterém se fotí svatební páry. Mají tam kolem toho celý svatební průmysl. Zámky jsou vlastně dva, jeden na pevnině, Landschloss, a jeden na ostrově, Seeschloss. My jsme samozřejmě šli na ten jezerní, protože je fotogenický a byl první. Ten na pevnině vznikl z hospodářských budov, které patřily k tomu jezernímu.

A je tam krásně. Jezero je nádherné, hory jsou nádherné, městečko je malebné. Vážně bych tam chtěla být za krásného počasí.

Nádvoří zámku je krásné, takové renesanční, ale v horním patře nebylo prakticky nic přístupné, všude jenom psali, že tam je oddávací sál a záchody, že se jenom pro snoubence a tak podobně.

Dole je expozice o horské záchranné službě s názvem Mýty z Traunsteinu. Hora Traunstein měří 1 691 m a od roku 1879, kdy se začaly vést záznamy, dodnes zde při nehodách zahynulo 151 lidí.

Další expozice se vztahuje k život nejznámějšího majitele zámku, Johannu nebo Janovi Ortovi. Jan Ort se nenarodil jako Jan Ort. Byl to Habsburk. František Ferdinand d´Este a Jan Ort byli vzdálení bratranci, respektive, jejich pradědečkové byli bratři. A měli podobný osud. I on si vzal neurozenou ženu, ale šel o stupeň dál, než František Ferdinand, protože zatímco Sofie Chotková byla hraběnka, Ludmila Stubelová zvaná Milli žádný titul neměla a byla baletkou. Jan kvůli ní vystoupil z rodiny, asi jako dneska princ Harry. Jan a Milli se rozhodli cestovat a odjeli do Jižní Ameriky. Jan koupil loď a odpluli do Chile. Během této cesty loď, patrně u mysu Horn, v prudké bouři zmizela. Jana ani Milly už nikdo nikdy neviděl a byli prohlášeni za mrtvé. Oběma bylo 37 let. Jejich osud v roce 1954 inspiroval film Rudý princ. Film se samozřejmě natáčel i na zámku Ort. Kromě toho se tady v 90. letech natáčel seriál Schlosshotel Orth, o kterém jsem nikdy neslyšela. Ale to ani o tom filmu.

K původu zámku se vztahuje legenda. Legend, jak jsem zjistila, existuje kolem jezera celá řada, ale takhle je na zámku prezentována jako ta nejznámější.

Na hoře Traunstein žil byl horský obr Erla, který se zamiloval do jezerní víly jménem Blonderl nebo Blondchen, prostě Blondýnka, tak moc, že do jezera naházel tolik skal, že z nich vznikl ostrov a na tom ostrově jí vystavěl zámek Ort. Ort německy znamená prostě „místo“. Víla sice jeho lásku opětovala, ale nemohli být spolu, protože ona potřebovala vodu. Jenomže oni chtěli být spolu a tak se rozhodli vyhledat nadpřirozenou pomoc.

A tady se různé verze vyprávění rozcházejí. Podle jedné verze podala čarodějnice kouzelný nápoj oběma, obr se zmenšil, víle místo ocasu narostly nohy, vzali se, ale víle se začalo stýskat po svobodě, obra opustila, ten se vrátil do své původní podoby a ve skalních stěnách se dodnes zjevuje jeho tvář. Podle druhé verze podala čarodějnice kouzelný nápoj jenom víle, nebo jí taky dala kouzelný prsten, ale jaksi jí zapomněla říct, že působí jenom do podzimu. A tak, když na stromech zežloutlo listí, víla začala chřadnout a chřadla a chřadla, až uchřadla. Nešťastný obr ji odnesl do hor a do skály vytesal její tvář.

Ve skutečnosti se na zámku majitelé střídali jako ponožky a byla to pořád stejná písnička. Někdo to koupil, začal stavět, došly mu peníze, musel ho prodat. Mezi jinými ho vlastnil i náš oblíbený Rudolf II.

Poslední část expozice byla věnována rakouskému skladateli Arnoldu Schoenbergovi, který tady byl s rodinou na dovolené. Ve třicátých letech odešel do Ameriky. A jelikož byl z židovského původu, udělal dobře.

Na závěr jsme navštívili zámeckou kapli, ve které jsou zachované staré fresky, ale nikde jsem se o nich nic nedočetla. Jinak je interiér kaple ale zbytek je poměrně střídmý, až vybílený.

Margi se líbil výhled z kavárny na rozbouřené moře. Říkala jezeru moře, protože See je německy jezero a sea je anglicky moře. Anglosaské jazyky prostě mají nevyvratitelnou logiku.

Když jsme vyšli ze zámku, počasí se umoudřilo, a tak jsme chtěli zámek obejít, ale zjistili jsme, že to nejde, protože bychom spadli do vody.

Tak jsme se museli vrátit a cestou jsme si dělali fotogenické fotky na mostě. Zvlášť v kombinaci s červenými muškáty.

Vrcholek hory byl v mracích, a proto jsme jí začali říkat Stolová hora. Zkrátka vypadala useknutě. Bylo to malebné, ale smutné. Fakt bych tady chtěla být za krásného počasí.

Prošli jsme si park a zvenčí jsme si prohlédli Villu Toscana, která se tak jmenuje proto, že Jan Ort pocházel z toskánské větve Habsburků. Dneska se tam pořádají svatební hostiny. Četli a překládali jsme si latinské nápisy na budově. Fotili jsme si jezero a obávali se počasí, protože se zvedal vítr a zase začalo pršet, což bylo nepříjemné hlavně proto, že jsme mířili na lanovku.

Pak už jsme vyrazili do Sankt Wolfgang im Salzkammergut. Projížděli jsme Bad Ischlem a já jsem upozornila, že míjíme odbočku na Kaiservillu, kde žili Franz Josef a Sissi. Margi se ptala, proč tam nejdeme, a já jsem řekla, že na to nemáme čas. Měli jsme ho mít. Ale nepředbíhejme.

Počasí navzdory jsme dorazili k lanovce, ale protože nejsme blázni, zaparkovali jsme na 20 minut zdarma a šli rekognoskovat terén. Přišli jsme do dolní stanice lanovky, kde měli webkameru a dospěli jsme k názoru, že platit 56,50 E za to, že nic neuvidíme, není rozumné. Vyfotili jsme si vláčky, chvíli se bloncali po obchodě se suvenýry, a pak jsem se vyfotila v zrcadle.

Brad navrhoval, že místo lanovky můžeme jít na plavbu lodí po Wolfgangsee, ale než jsme stihli plán B realizovat, mlha zhoustla natolik, že byl čas na plán C. A ten byl vrátit se do Bad Ischlu.

Mimochodem, k obci St. Wolfgang se vztahuje vpravdě ďábelská legenda. Svatý Wolfgang prý našel místo na stavbu kostela tak, že hodil z hory sekeru. Pak přesvědčil ďábla, aby mu pomohl se stavbou kostela. To je paradox, že? Čert staví kostel. A jak už to bývá, čert souhlasil, a jako všichni čerti za to chtěl duši. Ale ne Wolfgangovu. Chtěl duši první živé bytosti, která do hotového kostela vstoupí. A k jeho velkému nepříjemnému překvapení to byl vlk. Ono se to dalo čekat. Vlk je německy Wolf a dohodl se s Wolfgangem.

Plynou z toho dvě věci. Jednak to, že přechytračit čerta není česká specialita, jak mi tvrdil bývalý kolega, který studoval v Anglii, a jednak to, že jsme nebyli sami, komu se v Solné komoře dostalo zklamání.