Quinta da Regaleira: Esoterická zahrada plná symbolů

U vstupu do Quinty da Regaleira byla šílená fronta. Pouštěli teprve na čas 16:00, i když už bylo 16:11. Margi šla do pokladny vyřešit problém s audioprůvodcem, a vrátila se naštvaná, protože jí dost nepříjemně sdělili, že ta aplikace, přes kterou si vstupenku koupila, jim krade data, nebo co, a že online audioprůvodce nenabízejí, a pokud ho chce, má si ho za 5 Euro koupit přímo u nich. Pak že dostane fyzický přehrávač a sluchátka. Škoda, že to neřeší s provozovateli té aplikace, ale s turisty.

Když konečně začali pouštět na čas 16:30, čekal nás jeden z portugalských „kulturních šoků“. Jedna zaměstnankyně kontrolovala, jestli máme vstupenky na správný čas, a teprve další je pípala.

Nicméně, konečně jsme byly uvnitř Regaleiry, která je osobně zodpovědná za celé tohle portugalské dobrodružství. Začala jsem otravovat, že nejdřív musíme k Iniciační studni, jinak nenajdu mír.

Iniciační studna je obrácená věž. Věž, která nesměřuje nahoru, ale dolů. Má 135 schodů rozdělených do 9 podest po 15 schodech. Tyto podesty mají evokovat 9 kruhů pekla z Dantovy Božské komedie. Na dně je růžice ve tvaru kompasu na templářském kříži. Věří se, že byla používána při zednářských rituálech. Symbolika souvisí s vírou, že země je mateřským lůnem a současně i hrobem.

Esoterickou a hermetickou symboliku obsahuje celá Regaleira. Je tam zámeček, ale podstatný je park. Pozemky získal v roce 1892 António Augusto de Carvalho Monteiro za 25 contos de réis, což v překladu znamená „účet na cestách“ a má to být „starý portugalsko-brazilský peněžní výraz“. Dál po tom pátrat odmítám, ale byl to ekvivalent 25 000 000 dolarů.

Výstavba proběhla v letech 1895-1910. Regaleira by neměla být vnímána jako obyčejné sídlo, ale jako kosmický chrám ve formě zahrady. Návštěvník se vydává na „cestu duše“. Nese v sobě alchymistické významy, symboly zednářů, templářů a rosenkruciánů.

Existují k tomu rozsáhlá pojednání, ale jednak tomu nerozumím, druhak pro to nemám pochopení a třeťak jsme na celou zahradu ani neměly čas. Ani prostor. Protože další zaměstnankyně, která stála u vchodu do studny, nás komandovala, že nemáme postávat a fotit, že zdržujeme, takže jsme to v podstatě jenom proběhly. Od půlky dolů byla na zemi voda, takže jsem si zašpinila boty a namočila kalhoty.

Abych té studni nekřivdila. Kdyby tam člověk byl sám a ne v té tlačenici, možná by si magický dojem odnesl. Ale takhle jsem to jenom dožralo. Tohle je problém, na který budeme narážet častěji. Naprostá neschopnost zorganizovat provoz ve vytížených památkách. Rozumím tomu, že je nutné pouštět lidi v časových oknech, aby se tam nehromadili, ale pak je třeba mít průvodce, který dohlédne na to, kdy kde kdo bude. A ne tam pustit všechny najednou a nechat je jejich osudu. A ne, není to tím, že by neměli lidi. Kdyby nekontrolovali časy na vstupenkách a pohyb lidí ve studni, tak by mohli dělat průvodce. Lidí mají dost, ale na špatných místech. Takže ano, zkazili mi dojem z toho, co jsem chtěla vidět nejvíc.

Ale nenechala jsem se. Dole je spleť jeskynních chodeb. Nějak jsem se sama ocitla v nějakém kruhovém místě, odkud dopadalo světlo seshora. Připomnělo mi to scénu z filmu Interview s upírem, ve které do něčeho podobného zavřeli „nové“ upírky a nechali je spálit sluncem. Na prach. Teprve když jsme byly venku, zjistila jsem, že je to Nedokončená studna.

Pokračovaly jsme na vyhlídku a k Lédině jeskyni a dalším stavbičkám v parku, po kterých se dalo šplhat. Neměly jsme moc času a tak jsme mířily k zámečku. Zevnitř je vyleštěný, zvenčí by zasloužil vyčistit. Stejně jako ostatní stavby.

V roce 1987 koupila Regaleiru japonská společnost Aoki Corporation a byla veřejnosti nepřístupná až do roku 1997, resp. 1998, kdy ji získala a dala rekonstruovat městská rada Sintry. A to bylo, myslím, naposled, kdy ji kdo čistil. Ale je to krásné i tak, možná ta zchátralost přispívá k určitému nostalgickému kouzlu. Nemůžu říct, že bych byla zklamaná z celkové prohlídky, ale z té studny určitě. No, co už. Den ještě nekončil.