Salzburg: Hradby na Kapuzienerbergu

Ráno jsme vyrazili směrem do centra, dali jsme si kafe v kavárně/pekárně s názvem Mama's cosi a rozdělili jsme se, Margi a Brad vyrazili po stopách natáčení muzikálu Sound of Music, já jsem se odpojila jsem se u brány s nápisem Zum Kapuzienerberg se slovy, že odcházím do kláštera.

Za bránou byly, jak jinak, schody. A silnice do kopce. Potkala jsem skupinu japonských turistů, kteří si… fotili schody. Pod záminkou, že se kochám vyhlídkami, jsem si čas od času odpočinula a zanedlouho jsem byla na vrcholku kopce, kde jsem našla, na dalších schodech, sousoší a pod schody stavební ruch a stavební dělníky. Já vím. Je to kvůli pokroku.

Prošla jsem kolem klášterní zdi a našla ochoz kolem hradeb. Byly tam schody. Dolů. Ale to není žádná výhra, protože schody, které sejdete, budete muset zase vyjít, že? Zamířila jsem tedy na hradby a vystála si mezi skupinami turistů a frontu na vyhlídku. Nic moc tam nebylo. Jenom věžičky, některé úhledné, některé zvadalizované, hradební zeď a různě pofiderní cestičky a schody. Občas hrozící úrazem. Čím více jsem se vzdalovala od kláštera, tím tam bylo méně lidí, což mě zezačátku těšilo, ale pak jsem si začala říkat, že by nebylo dobré si tam zlomit nohu, protože by mě nikdo nenašel, a jestli není možné, že tam řádí nějaká divá zvěř. Zvěř jsem zavrhla, protože přece jenom je to uprostřed města, ale vzhledem k posprejovaným zdem a podivným vajgům tady mohlo řádit něco horšího: pochybné živly.

Nicméně jsem pokračovala, fotila jsem si vyhlídky a mávala jsem na Margi a Brada přes řeku na pevnost, ale z nějakého důvodu mi nemávali zpátky. Myslím, že mě neviděli. Taky jsem poslala kolegyni, která mě zastupuje, provokativní fotku, a dotaz, jak se jí pracuje. Na to se mi ozval kolega, který mě před podobnými provokacemi varoval, a po zjištění, že jsem na cestě do kláštera, mě upozornil, abych tam neobracela kříže, a doporučoval mi, abych se držela svých slušných, věřících příbuzných, jinak spadnu ze skály a sežerou mě vlkodlaci. Vzala jsem si jeho promluvu k srdci, došla jsem na kótu 600 a vydala jsem se na zpáteční cestu.

No, nebylo to jenom tím, že bych se tak řídila kolegovými slovy. Taky se začaly ozývat tělesné potřeby. Tak nějak jsem věřila, že v muzeu v klášteře bude záchod, ale byla jsem krutě zklamána, protože do kláštera se nedalo jít. Prohlédla jsem si kostel, ale volání přírody bylo stále naléhavější, a tak jsem musela zamířit do civilizace. Pokoušela jsem se najít nějakou kavárnu, kde bych si mohla dát kafe a odskočit si, ale na nic vhodného jsem nenarazila.

Pak jsem si uvědomila, že jsem Čech, a že Čech si poradí v každé situaci, ideálně zadarmo. Kam jdete na záchod, když široko daleko žádný není? Do muzea. Nebo do veřejné instituce. Podívala jsem se přes řeku a můj pohled spočinul na věži radnice. Přešla jsem přes most a zapadla do úzkých uliček.

Přede dveřmi radnice stáli nějací dva chlapi, ale jelikož má zkušenost, že kdy se člověk tváří, že někam patří, lidé to nerozporují, sebevědomě jsem zamířila ke dveřím a oni mě uctivě pustili dál. Překvapilo mě, že je to uvnitř moderní, čekala jsem muzeum. Ale zjevně je to úřad. Našla jsem šipky směřující návštěvníky k výstavě moderního umění. Ano, říkala jsem, že nejsem na moderní umění, ale v životě se vyskytnou situace, kdy člověk musí slevit ze svých zásad a požadavků.

Vyšla jsem tedy po schodech na výstavu a byla jsem smířená s tím, že budu muset zaplatit vstupné. Nemusela jsem. Chvíli jsem předstírala, že si ta veledíla prohlížím, ale ve skutečnosti jsem se rozhlížela po cedulce nebo šipce WC. Když jsem ji našla, zapadla jsem do kýžené místnůstky a konečně našla mír. Za velmi uspokojivých, naprosto hygienických podmínek. Potom jsem ze zdvořilosti ještě chvíli předstírala zájem o moderní umění a odpověděla na pozdrav paní, která šla po chodbě, a přes stále překážející chlapy u dveří se vrátila do ruchu velkoměsta.

Namáhavě jsem se prodírala přes davy lidu po Getreidegasse a hledala nějaké suvenýry. Nevím jak vy, ale mám pocit, že od korony se trh se suvenýry zkazil. Nikde nic unikátního, co by se dalo koupit opravdu jenom na tom místě, většina věcí je nejen kýčovitých, s tím se u suvenýrů tak nějak počítá, ale především velice ohavně zpracovaných, prostě nechcete platit za něco, co vám pak bude hyzdit barák a co „obdarovaný“ tajně zahodí.

Probila jsem se přes japonské turisty u Mozartova rodného domu a zapadla do zmrzlinárny, kde se dalo platit jenom v hotovosti. To byla další věc, co mě tam rozčilovala. Že uprostřed nejturističtější ulice ve městě neberou karty. Dala jsem si čtyři kopečky a žádný z nich nebyl ani čokoláda, ani citron. Vybrala jsem si takové, jaké jsem ještě neměla. Kromě pistáciové. Zmrzlina byla výborná a spravila mi náladu. Ano, cítila jsem se velice zapšklá, že dneska je zbytečně krásně, zatímco včera, když jsme to potřebovali, to stálo za houby.

Zatímco jsem pokračovala směrem k další skále na další hradby. Mám takový dotaz. Proč stavěli hradby na skalách? Není mnohem logičtější je postavit na místech, kde skály chybí? A ještě ze strany, kde je město? Přece kdyby na tu skálu někdo z druhé strany lezl, tak by ho stačilo smést koštětem a byl by klid. Nebo že by se chtěli ti nahoře bránit proti ten dole? Těm vlastním? Nevím a nezjistila jsem to. Bradovi to taky přišlo divné.