Salzburg: Hradby na Mönchsbergu

Bylo odpoledne a po obědě, který zastoupily čtyři kopečky zmrzliny, jsem se vydala hledat výtah na Mönchsberg, který se mi loni nepodařilo najít. Hledala jsem totiž vchod do původního výtahu a ten už nefunguje. Ten nový je asi o deset kroků dál a je moderní.

Trvalo to několik sekund a byla jsem v prosklené budově, ze které jsem se dostala na terasu s vyhlídkou. Když máte ve městě tři skály, má to velké nevýhody ve formě dopravních komplikací a složitých technologických řešení, ale za to máte krásné vyhlídky.

Nejdřív jsem šla doleva, směrem k pevnosti, a našla jsem něco jako malý hrad. A informační cedule o celé době osídlení. Už od pravěku. Více mě ale zaujal podivný astronomický úkaz. Přestože bylo poledne, na nebi bylo vidět Měsíc. Pochopitelně jsem okamžitě vyhodnotila jako znamení, že nastává konec světa a propuká apokalypsa, ale pak jsem se dočetla, že je to celkem běžné. Nevím, jak vy, ale já jsem něco takového viděla poprvé v životě. Brzo ráno a pozdě odpoledne to ano. Ale v pravé poledne nikdy.

Pokračovala jsem po vycházkové trase, dokud jsem nedorazila na místo, kde byla uříznutá silnice, dav dělníků a stavební ruch. Pokrok nezastavíš. Nebylo to příjemné, a hlavně mě iritoval otřesný kravál, a tak jsem se obrátila zpátky. Cestou jsem si vyfotila „ten druhý Salzburg“, ten za skálou, který není na pohledech a vlastně je docela obyčejný. Chvíli jsem si sedla na lavičku a dokončila jsem oběd. Tím, že jsem snědla jablko.

Pak jsem si na mapce zjistila, jak se jmenují ty hezké stavbičky, které je vidět z druhé strany řeky. A ne, není to Dunaj ani Inn, je to Salzach. Sůl je tady všude, hlavně v názvech. Dorazila jsem k růžovému zámečku s názvem hotel Mönchstein, a zjistila, že tam meníčko stojí 62 euro a ubytování 14 000 Kč na osobu a noc. Moc by se mi tam líbilo, ale s takovými cenami jsem v rozpočtu nepočítala.

Zatímco jsem si prohlížela všemožné budovy, zavolala mi Margi a řekla, že jsou v parku v Mirabellu a že mají nohy uchozené až po zadek. Informovala jsem ji, že se na Mirabell právě dívám seshora, což mi dává nadřazené postavení, a ona mi tvrdila, že na mě mává, ale nevím, neviděla jsem ji.

Přešla jsem přes pěší most, na kterém je navěšeno milion zámků, které musí správa města čas od času odstříhat, aby se jim most nepropadl, zahnula doleva a objevila se u vstupu do zahrad Mirabellu. Velice příhodně mi volala Margi, že sedí na lavičce v aleji, ale podle mého popisu nevěděla, kde jsem, protože tam přišli z druhé strany. Nicméně, šťastně jsem se setkaly v aleji, a obě jsme si všimly, že se před moderní budovou univerzity nachází dílo našeho známého Ervína Wurma. Velice ve slunci blyštělo do dáli. Červa se nezbavíš.

Vyprávěli mi, jak strávili den. V zásadě se vydali po stopách natáčení muzikálu Sound of Music. Nejdříve byli na hřbitově pod pevností, ale místo natáčení nenašli. Potom zjistili, že to byly kulisy. Obrovskou zeměkouli cestou k pevnosti neviděli. Nechápala jsem, jak se dá něco takového přehlédnout, ale říkali, že zřejmě musela ustoupit pokroku, což volně přeloženo znamená, náměstí chybělo. Někdo ho vybagroval.

Brad si stěžoval, že přestože měli na pevnostní výtah obousměrnou jízdenku, hnala ho Margi dolů pěšky. Cesta byla opravdu prudká a potkali na ní starší Číňany, které politovali zejména proto, že uprostřed té prudké silnice byla brána, kde se platilo vstupné. Jenom o euro méně, než když jste jeli vláčkem. Také se podivili nad proporcemi jedné dámy, která se do té náročné túry pustila. Margi taktně říkala, že ta paní byla trošku silnější, ale z rozhovoru vyplynulo, že byla širší než delší. Potom byli v klášteře Nonnberg, kde poznali bránu z muzikálu. V klášteře se schovávala hlavní hrdinka.

Jelikož je zmáhal hlad, šli si nakoupit do Billy, kde narazili na další vyčerpané a vyhladovělé turisty. Pokračovali do Mozartova rodného domu a skončili v Mirabellu, kde se jim podařilo udělat fotku na stejném místě, jako je hlavní hrdina jejich oblíbeného muzikálu. Poté konstatovali, že dále už nemůžou, sedli si na lavičku a zavolali mi.

Margi měla na večer vyhlédnutou restauraci U Staré lišky. Málem jsme skončili někde, kde jsme skončit nechtěli, protože před Starou liškou byla ještě Nová liška. Margi si dala maso s pivní omáčkou, Brad si dal plněné knedlíky a já jsem si dala guláš. Zarazilo nás několik věcí. Jídlo vypadalo jinak než u nás. Guláš nebyla omáčka a v ní kousky masa. Byly to kusy masa a trochu omáčky.

Brad ke knedlíkům nedostal takové zelí, jako by dostal v ČR, ale spíš zelný salát servírovaný ve zvláštní misce. Pivní omáčka nás nezarazila, protože nevíme, jak má vypadat, a tak jsme ji přijali jako „základní model“. Je to ostatně jedno, všechno chutnalo skvěle. Taky jsme si dali pivo a pokračovali jsme ve sdělování zážitků.

Potom jsme šli svědomitě spát s vědomím, že zítra musíme brzo vstávat, abychom stihli oba bavorské zámky, které máme v plánu.