Trani: kostel a hrad na mořském břehu

Z parkoviště u Castel del Monte jsem zamířila do Trani. Původně jsem sice měla v úmyslu jet na salinu – v češtině tomu říkáme solná pánev, ale moc se mi to nezdá, jsou to prostě takové ty plochy u moře, kde se suší sůl – Margerita di Savoia u Barletty, protože jsem viděla krásné fotky, ale je to 55 km a při představě, že jedu 110 m ve řvoucím autě po těch strašných cestách, jsem se rozhodla tuto lokalitu vynechat.

Navigace mě protáhla přes centrum města, přes uličky, v jakých by u nás jistě byl zákaz vjezdu, protože byly úzké a plné lidí, ale nějak jsem to přežila. A kolemjdoucí taky. Jediný, do to nesl těžce, byli ostatní řidiči, které jsem omezovala, protože jsem jela tak pomalu, že upozornění na překročení rychlosti ani jedinkrát ani nepíplo.

Dorazila jsem na parkoviště mezi hradem a kostelem a pustila se do studia placených časů. V neděli to bylo 8:00-13:30 a pak od 16:00 do 18:30. Bylo 12:50 a být to u nás, zaplatím půl hodiny a těch deset minut případně ukecám, ale vzhledem k jazykové bariéře jsem se rozhodla, že si nebudu komplikovat život kvůli 40 centům.

Hrad jsem si prohlédla jenom zvenčí, protože už byl zavřený. Byl sice otevřený dopoledne a mohla jsem to otočit a nejdřív jet do Trani a pak až na hrad, ale jelikož jsem přijela kvůli hradu, chtěla jsem tam jet jako první, aby se nestalo, že se něco pokazí, a pak ho neuvidím. Kromě toho je hrad taky prázdný. A nejhezčí je stejně zvenčí z mola.

Je to jeden z hradů, které dal podle vzoru křižáckých hradů ze Svaté země postavit Fridrich II. a je známý hlavně tím, že se zde konala svatba Fridrichova syna Manfreda s princeznou Elenou z Epiru, nebo také Helenou Angelinou z rodu Ducas. Manželství prý bylo šťastné, ale poté, co Manfred padl, byla Karlem z Anjou uvězněna a oddělena od svých dětí. Po pěti letech ve vězení zemřela.

Děti krále Manfreda byly s papežským požehnáním odsouzeny k tomu, aby sice žily, ale tak, jako by se nikdy nenarodily. Všichni tři Manfredovi synové byli vězněni na Castel del Monte, roku 1299 byli přesnuti do Neapole na Castel dell'Ovo. Dcera Beatrix byla v roce 1284 propuštěna na svobodu.

Katedrála Nanebevzetí Panny Marie neboli sv. Mikuláše Poutníka je hned přes parkoviště od hradu. Zvenčí je architektonicky mnohem zajímavější než hrad. Na fasádě jsou figury lvů a slonů, což se jinde nevidí. Pozoruhodné je i to, že zvonice byla v 50. letech 20. století kompletně rozebrána a přestavěna, aby se se nezřítila. A, co si budeme, nejhezčí je na ní její poloha u moře. Katedrála byla taky zavřená, ale měla se otevírat ve 4.

Obešla jsem katedrálu a namířila si to na molo, ze kterého je krásný výhled na obě stavby, bohužel to bylo proti slunci. Na jednom velkém kameni se tam opaloval nějaký chlap, což bylo v příkrém kontrastu k tomu, že tam lidi chodili oblékaní v kožíšcích. Vůbec byli všichni vyoblíkaní a vyparádění jako do kostela.

Došla jsem k zelenému majáčku na konci mola a rozhodla jsem se, že půjdu ještě i na druhé molo, kde byl pro změnu červený majáček. Šplouchání moře je nesmírně uklidňující zvuk. Bylo to velmi krásné místo. Bílé stavby, modré moře a modré nebe. To je něco, co se mi nikdy neomrzí.

Když jsem z mola přešla do ulic, povznesená nálada mě opustila. Začala jsem si v duchu hudrat, že vzdušnou čarou je to sice 100 m, ale takhle přes město to bude dálka, že se ztratím, že ty uličky jsou šeredné a že tam stejně neuvidím nic jiného, než jsem viděla zdálky, a že nemá smysl tam chodit. Během tohoto hudrání jsem pokračovala v cestě a ocitla jsem se v přístavu. Přístav je obklopený půlkruhem nejrůznějších restaurací. Na střeše jedné z nich byl vánoční stromeček a dole vánoční výzdoba. V kombinaci s krásným počasím a palmami to působilo tak nějak nepatřičně.

Uvažovala jsem, že do jedné z těch restaurací zapadnu, ale i když se mi podařilo prolomit psychologický blok a jet na dovolenou sama, nepodařilo se mi prolomit jiný a jít sama do restaurace v cizině. A tak jsem, za stálého hudrání, že tam nepůjdu, dorazila až k plotu u druhého mola. Branka byla zamčená. To mě velice pobouřilo a začala jsem si nadávat, že jsem se neposlechla a chodila jsem tam. Nicméně jsem přes plot viděla lidi, kteří se tam museli nějak dostat, a tak jsem se vydala podél plotu.

Ten plot patří k parku Villa Comunale. Naproti hlavnímu vchodu je Pomník padlým, dělo z 2. sv. války a lavičky s postavami, na kterých jsou názvy řek, což odkazuje k tomu, že v jejich údolích byly svedeny významné bitvy 1. sv. války.

Došla jsem k Arco dei Militari a přes veškeré hudrání bych byla pokračovala i na druhé molo, kdyby se mi nechtělo na záchod, který byl zavřený. A to je důvod, proč jsem nešla ani do katedrály. Jsou věci, které vás fakt otráví a které fakt nechcete řešit. Kromě toho mi došla baterka ve foťáku a druhou jsem si zapomněla na pokoji.

Nasedla jsem do auta, chvíli jsem ťukala do Waze, abych našla cestu pryč, která nepovede přes ty hrozné uličky, a když jsem ji podle svého názoru objevila, vyrazila jsem. Po krátké době jsem byla na nájezdu a už jsem jásala, že jsem venku z města. Bohužel jsem se tam zase vrátila. Ale jenom do okrajové čtvrti a na malou chvíli.

„Moje“ místo mezi domy bylo zase obsazené, tak jsem zase musela parkovat u nádraží a později jít přeparkovat. Na cestě byl nějaký bordel, rozesetý po celé šířce silnice, takže se nedal objet, ale všichni přes to jezdili, tak jsem jela taky. Nepříjemně mi to zaskřípalo pod koly. Ještě jsem si psala s majitelem, co mám zítra dělat s klíči, a pak jsem si umyla hlavu a šla spát.