Z Bari do Terstu: Přelet nad Jaderským mořem

V pondělí ráno jsem vyrazila radši dřív, kdybych náhodou měla defekt, a zjistila jsem, že se naše o víkendu tak opuštěná ulice proměnila v mraveniště a že bude poněkud komplikované vyjet. Ale auto bylo v pořádku, což mě potěšilo. Absolvovala jsem poslední cestu po těch hrozných silnicích a upřímně jsem se těšila, až auto vrátím. Předání proběhlo naprosto bez problémů.

Vzala jsem kufr a odkráčela do letištní haly, kde měli tři vánoční stromky. U bezpečnostní kontroly jsem způsobila rozruch. Nejdřív mě „zjebali“, že mám notebook v kufru a že ho mám vyndat. V Krakově jsem ho měla v kufru a nevadilo to. Pak mi pípala taška a paní se ptala, jestli tam nemám vodu. Říkala jsem, že ne, a začalo pátrání po důvodu rozruchu. Zjistilo se, že jsou to dva krajíce chleba a balení vlhčených ubrousků, což vzbudilo smích. Absolvovala jsem příjemný let, protože jsem seděla u okna a vedle mě bylo prázdné sedadlo. Byl krásný slunečný den a tak jsem mohla pozorovat vzdalující se pobřeží. Bylo to příjemný a osvěžující. Zejména proto, že řídil někdo jiný. A že to nedrncalo po těch hrozných cestách.

V Terstu to mají geniálně vyřešené. Z letištní haly přejdete přes most a jste na nádraží, odkud pohodlně dojedete do města. Akorát počasí za moc nestálo. V nádražní hale bylo lešení a před nádražím to vypadalo neutěšeně. Zapnula jsem si navigaci a vydala se směrem k ubytování. I když to bylo asi jenom 800 m, musela jsem přejít přes milion přechodů a přetahovat kufr přes milion obrubníků, což mě dožralo a brzo jsem toho měla plné zuby.

Pak jsem vyřešila kvíz jak se dostat do ubytování Smart Rooms a konečně se zbavila zavazadel. Je to chodba, ze které se na jedné straně vchází do pokojů a na druhé straně jsou toalety a koupelny. Od vstupních dveří všechno hezké a čisté, ale chodba teda žádná sláva. Potvrdila jsem ubytování, že jsem to našla, a poslala jim foto dokladů.

A vyrazila jsem do ulic. Jelikož už bylo všechno zavřené, musela jsem se spokojit s tím, co je přístupné non-stop, a tak jsem si zapnula navigaci směr Scala dei Giganti čili Schodiště obrů. Ubytování je na via Machiavelli, což se mi líbilo. Ten název. Ne ta ulice. Ale naštěstí se mi nálada spravila hned za prvním rohem, protože jsem se ocitla na náměstí s vánočním stromečkem a všude byla světýlka a když jsem někde světýlka, vypadá to tam vždycky hezky.

Zespodu mě schodiště příliš neokouzlilo. Začíná totiž po stranách velice frekventovaného tunelu, jeho ústí se dá shrnout dvěma slova: kravál a tma. Nebyla jsem si jistá, jestli mám na schody vůbec chodit, aby se mi tam nepřihodilo něco nepříjemného, ale pak jsem viděla, že ze schodů schází relativně dost lidí, takže jsem neohroženě vykročila. Schodiště má tři části, respektive je předěleno dvěma ulicemi. Dolní část je historická a má sochařskou výzdobu a fontány, ve kterých ale aktuálně nebyla voda. Střední a horní část už vede podél zatravněného svahu. A z obou silnic a z plošiny uprostřed horní části je překrásný, ale opravdu překrásný výhled na Brusel. Tak jsem to aspoň řekla kamarádce, se kterou jsem právě volala. „Ty nejsi v Itálii?“ – „Jsem. Proč?“ – „Tak jak můžeš vidět na Brusel?“ Opravila jsem to na Terst, ale z nějakého důvodu si to stejně pořád pletu.

Vyšla jsem až nahoru k něčemu, co se jmenuje Fontána Montuzza. Vodu jsem tam neviděla, ale barevně to svítilo a to se mi líbilo. Na pokoji jsem pak zjistila, že tam voda bývá a že fontána byla postavena v roce 1938 na počest Mussoliniho. Ach jo.

Pokračovala jsem směrem k hradu, ale jelikož už byla opravdu tma a bylo tam dost málo lidí, rozhodla jsem se radši hodit zpátečku a vrátit se do civilizace. Cestou dolů jsem pracně a přerušovaně počítala schody. Přerušovaně proto, že jsem se zastavovala na focení vyhlídek. Došla jsem k číslo kolem 240, ale podle oficiálních zdrojů jich je 252. Dolní část má dva segmenty 76 a 57 schodů, prostřední 50 a horní 69.

A potom jsem si šla fotit světýlka. Nejdřív jsem si optimisticky říkala, že půjdu po červených baňkách a pak po modrých hvězdách a nakonec po žlutých kometách, ale záhy jsem zjistila, že se výzdoba opakuje a bude lepší se řídit něčím jednoznačnějším, například kostelní věží. Pro ty, kdo neví, co jsou baňky – jsou to ozdoby na stromeček ve tvaru koule, myslím, že se jim říká prostě koule.

Nejvíce mě opět zaujala kombinace ozdobeného stromku a palem, a pak hvězdy nad Canal Grande. Našla jsem takový paradox. U jedné fontány psali, že v ní není voda, aby se tam někdo neutopil. V kanále voda je a je jí tam logicky mnohem víc, než ve fontáně, a vedou k němu schody, u kterých není žádné zábradlí, které by komukoli bránilo tam spadnout. Žádala jsem kolegyni, která má taťku elektrikáře, aby se ho zeptala na odborný názor kombinace vody a elektrických drátů. Protože kdyby nějaký ožralec padal do kanálu a zachytil se oněch drátů, asi by to hodně zajiskřilo. Odborný verdikt zněl, že je to velmi ekonomické řešení. Protože když tam ten ožralec spadne a chytí se drátů, už ho nemusí zachraňovat.

Buď jak buď, hvězdy nad kanálem se mi hrozně líbily, protože ve vodě se zrcadlily nejen ony, ale i domy po stranách kanálu.

Na piazza Sant’Antonio Nuovo je kostel s průčelím antického chrámu, překvapivě zasvěcený sv. Antonínovi. Je tam nápis Sant'Antonio Taumaturgo. Slovo taumaturgo mi neznělo moc italsky a nikdy jsem ho neslyšela, takže jsem si musela najít, že to znamená „divotvůrce“ a nepřekvapivě to pochází z řečtiny.

Kousek dál mě zaujal Srbský pravoslavný kostel Nejsvětější Trojice a svatého Spyridona. Všechno už ale bylo zavřené a tak jsem se vrátila na via Machiavelli a šla spát.