Z Gdaňska na Hel. Srdečné pozdravy z cesty do pekla

Odpoledne jsme si šly prohlédnout Muzeum jantaru. Byla to v hlavním městě jantaru taková obligátní návštěva. Kromě toho jsem o to hrozně stála, protože jsem očekávala, že tam budou umělecké předměty, třeba lodě s plachtami, jaké jsem viděla na jejich webových stránkách.

V kase jsem se dozvěděla potěšující zprávu, že je dnes vstupné zdarma. Ještě, že tak. Čekaly jsme, až nás pustí dovnitř, takže jsme logicky předpokládaly, že tam bude komentovaná prohlídka. Nebyla. Dodnes jsem nepochopila, na co jsme tam tedy všichni čekali. Protože je logicky lepší, když lidé chodí do expozice postupně, než když se tam nekontrolovaně nahrnou všichni najednou a pak se zbytečně tlačí a zavázejí si u vitrín.

Expozice začíná vznikem jantaru. Je to fosilizovaná pryskyřice některých stromů stará 25 – 50 milionů let, známé jsou však i kusy staré 320 milionů let. V Evropě vznikl z pryskyřice stromu pinus succinifera, v 19. století označovaného jako borovice jantaronosná, který rostl ve smíšených lesích prakontinentu zvaného Fennoskandinávie.

Jantar je hořlavý. Taje při 287 °C, což umožňuje přetavit nevyužité úlomky do napodobeniny s názvem ambrosit. Třeme-li ho vlněnou látkou, vzniká záporný elektrostatický náboj, což zjistil a popsal už v 6. století př. n. l. Thales z Milétu. V období antiky se lidé domnívali, že má jantar magické vlastnosti a dělali si z něj talismany.

Dnes slouží, kromě výroby šperků a ozdobných předmětů, jako časová schránka, protože se v něm uchovaly vyhynulé rostliny, živočichové nebo i vzduchové bubliny. Až do 19. století se pouze sbíral, dnes se i těží. Za účelem dopravy jantaru vznikla jantarová stezka, respektive síť jantarových stezek. Což se nás, vzhledem k místu bydliště, osobně týká, protože je to víceméně trasa dálnice D1 z Těšína přes Olomouc do Brna.

Naučnou část expozice jsem prošla dost rychle, protože tam byly k vidění pouze surové kusy, a já jsem toužila po těch krásných, opracovaných. A dostalo se mi velkého zklamání. Nemůžu říct, že by tam nic nebylo, to bych jim křivdila, ale nejhezčí předměty, včetně těch lodí, byly nakonec až v obchodě se suvenýry.

A po této vyčerpávající přednášce se jistě ptáte, co jsem si tam koupila. Nic. Mně se totiž jantar moc nelíbí. Kusy, ve kterých jsou zkameněliny, jsou zajímavé, to je fakt, ale není to nic, nad čím by mé srdce zaplesalo. Jeden kus sice ve své sbírce kamení mám, ale jenom tak nějak ze zdvořilosti. Za prvé to není kámen a za druhé nemám ráda žlutou. Ani oranžovou, ani hnědou. Jediné, co jsem ochotna v těchto odstínech tolerovat, jsou slunečnice, tygří lilie a čokoláda. Takže je znovu na místě otázka, co tady vlastně dělám. Pořád to samé. Jedu na Hel.

Margi chtěla poradit, co koupit jako suvenýr, a já jsem jí moc neporadila, protože pro mě bylo těžké vybrat něco hezkého. Pro sebe, respektive spíš pro kamarádku, jsem koupila náramek, který přepečlivě vybrala tak, aby moc nevypadal jako jantar.

A pak už bylo na čase vyrazit. Nic zlého netušíc jsme nasedly do auta a zapnuly navigaci. A na monitoru se ve žlutém jantarovém městě a v oranžových paprscích zapadajícího slunce rozlilo Rudé moře. Vjely jsme do 100 km dlouhé kolony a ocitly se tak na nefalšované cestě do pekla.

Oněch 100 km jsme jely 4 hodiny. Na kole bychom tam byly rychleji. Místy jsme se pohybovaly rychlostí metr za půl hodiny. Tato tragédie byla o to děsivější, že jsem ji doprovázela zpěvem, který byl o to hlasitější, o co byl falešnější. Pořád jsem čekala, že se to někde zlomí, že vyjedeme do volného prostoru, ale chyba lávky. Prostě jsme projely pekelnou bránou: Kdo jdeš sem, zanech vší naděje. Popojíždění trvalo až za Gdyni a kdo si, tak jako my, myslí, že za velkou aglomerací se to vyčistí, ten se plete a bude krutě zklamán. Ani přes malé dědiny se to nezlepšilo, a to ani přesto, že se připozdívalo.

Poslední město před vjezdem na poloostrov se jmenuje Władysławowo. Je tam kruháč, na který nevjedete. Pokud jste ve špatném směru. My jsme naštěstí byly v tom dobrém. Takže jsme tak nějak jely. V protisměru byla kolona až za Chałupy, což je 7,5 km. A to už bylo po 8. večer.

Přes celý poloostrov je jenom jedna cesta, na které je 50 km/h a méně. Je to ryzí, nefalšované utrpení, protože lidi tam neumí řídit. Na konci sil a na konci otevírací doby kempu, tj. 15 minut před zavíračkou, jsme dorazily na místo. Dostaly jsme parkovací kartu a stan.

Pak jsme šly na tresku, která se polsky řekne dorsz. A nějaké pivo. Byla zima jak smrt a protivně fučelo. Na to, že jsem byla na místě, na kterém jsem dva roky toužila být, jsem se cítila velmi otráveně.

Když jsem se vrátila ze sprchy, informovala jsem Margi: Víš, jak jsi říkala, že se tady nedomluvíme? Tak nedomluvíme? Sprcha se řekne prysznic.“ A dodala jsem úvahu, že se to možná vztahuje ke slovu prýštit.

A pak jsem usnula a den konečně skončil.