Z Krakova do Andrie: Tři letenky na dva hrady

Nicméně hrad je unikátní a když jsem viděla, že mám ještě 7 dní dovolené a už se blíží konec roku, tak dlouho jsem zírala na fotky, až jsem došla k názoru, že bude dobré to spojit s další odlehlou lokalitou, po které už dlouho pokukuju a kam jsem ze stejného důvodu ještě nedojela, s Miramarem.

Když se ukázalo, že budu přelétávání absolvovat prakticky obden, potěšilo mě, že má čeština tolik předpon: přelet, úlet, výlet… Ještě pořád mám tendenci brát létání jako něco mimořádného, ale on už Ryanair skoro takový mimosilniční autobus. Vlak z Bari do Terstu stojí cca 2 500 Kč a jede téměř 12 hodin. Let naproti tomu trvá 1:20 a stojí necelých 1 100 Kč.

Mám k létání ambivalentní vztah. Na jedné straně jste velice rychle velice daleko. Ale je tady to otravné čekání na letišti, čekání, na odbavení, čekání než vás pustí na letišní plochu nebo na autobus, čekání než si všichni sednou, a pak zas až všichni vysednou a pak to protivné vybalování zavazadel na bezpečnostní kontrole. A to slibovali, že od roku 2024 budou tak účinné skenery, že už vybalování nebude potřeba, ale zatím to teda nefunguje.

Taky do toho vstupuje skutečnost, že všechna letiště jsou od nás daleko, protože v ČR bohužel máme jednom jedno, a to je, paradoxně nejdál ze všech, která při naší poloze připadají v úvahu. Ano, já vím, že letišť máme víc, ale prakticky se z nich nikam nedostanete. Z Ostravy to létá do Egypta, Řecka, Turecka a nově do Španělska, ale tam jenom na jedno místo. Sice velice propagují, že se dá letět do Varšavy a odtud kamkoliv, ale jednak je to drahé jak smrt a jednak to určitě zabere víc času než dojet do Krakova. Udělali by líp, kdyby do Krakova zavedli nějakou autobusovou linku á la letištní transfer. Ano, Regiojet tam sice jezdí, ale je to nepoužitelné. Podle aktuálního jízdního řádu bych musela odjet ve 4:05 ráno, abych tam byla v 6:40, protože příjezd 12:05 je na odlet ve 12:55 pozdě, a zpátky bych musela čekat od 23:40 do 9:30 ráno. Jak říkám, nepoužitelné.

Takže jsem zvolila nejméně otravnou možnost a jako obvykle jsem plánovala odjet z Krakova. Pak přelet z Bari do Terstu a zpátky. Jenomže ono to nelétá každý den a jsou tam takové díry, že bych musela zůstat o 2 dny déle. Hledala jsem jinou možnost a našla jsem Treviso. To znamenalo zůstat taky déle, ale jenom o den. Abych byla úplně upřímná, šlo to i bez toho dne navíc a mohla jsem odletět z Terstu, ale to bych musela letět z Krakova v 6 ráno, což by zase znamenalo celou noc nespat a jelikož jsem jela sama, nechtěla jsem případné nepříjemnosti řešit uprostřed noci. Letový plán tedy byl: sobota Krakov 12:55 – Bari 14:50, pondělí Bari 12:15 – Terst 13:35, čtvrtek Treviso 22:00 – Krakov 23:40. Protože ve středu nic z žádného místa poblíž Terstu neletělo. Ten poslední let byl v nepříjemném čase, ale jinak se to bez krkolomných přesunů vymyslet nedalo.

Ubytování v Andrii, v Terstu a v Trevisu jsem si našla vždycky poblíž nádraží, abych se nemusela nikam kodrcat. Pak přišlo plánování místních přesunů. Autobus z Andrie na Castel del Monte jezdí v zimním období jenom 2× denně, a to v 8:30 a ve 14:30 zpátky, což je nesmysl, protože co bych tam 5 hodin dělala, a pak 14:00 tam a 18:00 zpátky, což je ještě větší nesmysl, protože jsou to 4 hodiny a taky tma. A ještě v recenzích psali, že je to nespolehlivé. Zahájila jsem tedy hledání taxíku nebo půjčení auta. Autopůjčovna v Andrii není a když jsem si psala s jediným kontaktem na taxi, který jsem našla, dozvěděla jsem se, že jedna cesta stojí 40 E. Majitel taxislužby mi napsal, že je jediné taxi v Andrii a tak je lepší si ho zamluvit dopředu, aby byl volný.

Když jsem to spočítala: 40 E jedna cesta, 40 E cesta tam a zpátky vlakem, a případně ještě jedna cesta taxíkem zpátky, dalších 40 E – a jsme na 120 E, půjčila jsem si auto. Cena byla 97,70 E + benzín. Nemuselo to být tak drahé, kdybych si nevzala pojištění proti spoluúčasti přímo u poskytovatele, ale vím, jak tam vypadají cesty a fakt jsem nechtěla řešit nějaké případné potahovačky, kdyby se něco stalo. Cena za půjčení byla cca 25 E, pojištěn zbytek. A ano, mohla jsem si ho vzít cca za 500 Kč u Defensinsurance, ale lidé v recenzích píšou, že je problém se jim dovolat, a nemají žádnou fyzickou pobočku, nebo za cca 800 Kč přes Booking, ale tam je taky problém se dovolat, to vím z vlastní zkušenosti. Prostě žijeme v době, kdy si budeme muset připlatit za to, že s námi bude komunikovat živý člověk. Kromě auto má to výhodu, že jsem toho mohla vidět víc. Vybrala jsem si Locauto, protože mají pobočku přímo na letišti a taky mají skvělé recenze.

Byla sobota ráno a já jsem konečně vyrazila do Krakova. Auto jsem si nechala na parkovišti AleParking, nasedla na letadlo a opustila škaredé počasí charakterizované deštěm se sněhem a mlhami, abych přistála do lehkého poprchávání v Bari, kde mají na letišti palmy – a mramorové schody. Dovolte mi, abych se vyjádřila ke schodům na letišti. Když stavím budovu, kde lze předpokládat, že tam budou lidé se zavazadly, udělám tam jezdící schody! Chápu, že třeba nádraží, kde je stejný předpoklad, mohou být historická, z doby, kdy ještě pohyblivé schody neexistovaly, ale eskalátor byl poprvé komerně použit v roce 1899, zatímco první komerční let proběhl až roku 1914. Omluva pro tahání kufrů po normálních schodech prostě neexistuje.

Po přistání jsem našla pobočku Locauto kousek od letiště. Divili se, proč jsem nešla do kanceláře přímo v letištní hale, no, prostě jsem ji přehlédla, takže mi vydali auto a mohla jsem vyrazit. Až na nucenou zastávku, protože auto řvalo, že nemám pořádně zavřený kufr. Bylo to strašné auto. Řídilo se dobře a technický stav byl v pořádku, na to si nemůžu stěžovat, ale bylo to chytré auto. Řvalo pokaždé, když jsem překročila rychlost, a to i v případě, že na hlavní cestě, po které jsem jela byla např. 90, ale na odbočce, kterou jsem míjela, byla 40. Reagovalo to na tu 40. Waze na ni nereagoval, takže to řvaní bylo irelevantní. Jsem fakt velmi slušný řidič, zvlášť v cizině, kde se nedomluvím a není šance, že bych je mohla ukecat.

Ono se to určitě dá nějak vypnout, ale neumím to a nechtěla jsem do toho vrtat, aby mi to pak v půjčovně nevyčítali. A kromě toho – 90 je přepal. Byla tam skoro pořád 50 a po dlouhé kilometry i 30. Samozřejmě to nikdo nerespektoval a všichni na mě troubili a předjížděli mě. Takže jsem se ocitla v pozici nejvíce nenáviděné osoby v Itálii. Auto řvalo, že jedu rychle, řidiči troubili, že je brzdím. Ve svém auto bych jela podle místních, ale tady… no, bez komentáře. Jinak to byla vizuálně velmi hezká cesta, vedla mezi olivovými háji a mezi opunciemi, ale ty cesty… U nás jsou špatné cesty. Fakt špatné. Ale proti tomu, co je v Apulii, jsou luxusní. Víc děr než asfaltu, místy se mezi nimi nedá prokličkovat, a navíc se s vámi auto pere, protože nechápe, že jste tu díru objížděli na poslední chvíli. Získala jsem tam PTSD, ze kterého se budu vzpamatovávat ještě dlouho.

S majitelem ubytování v Andrii, penzionu MozÁrt jsem byla domluvená, že mu mám dát vědět půl hodiny před příjezdem. Napsal mi, že mám zazvonit a že si mě vyzvedne. Dojela jsem tedy do Andrie, kde jsem měla pár kroků od ubytování vyhlídnuté parkoviště, a zjistila, že místo parkoviště je tam díra v zemi a plot. Zaparkovala jsem tedy na blízkém nádraží, a šla do penzionu. Vyzvedla mě paní, která říkala, že je majitelova matka, a ukázala mi pokoj.

Pak jsem si šla koupit něco k jídlu, našla jsem Despar, což je alternativa našeho bývalého Intersparu a Eurosparu. Zjevně jsem byla ubytovaná v nějaké hudební čtvrti, protože tam kromě via Mozart byla via Beethoven, Puccini, a hlavní třída byla Verdi. Pak jsem se šla ještě podívat na auto, a jelikož na nádraží bylo liduprázdno a uvolnila se místa mezi domy na dohled od ubytování, přeparkovala jsem. Nahlásila jsem domů, že jsem v ubytování, a šla jsem spát, abych si zítra užila ten vytoužený hrad.