Žraloci a pingvínci. ZOO a Oceanárium ve Wrocławi

Ve čtvrtek bylo opět krásně. Daly jsme si třetí a naštěstí poslední průjezd wrocławským bludištěm a vyrazily jsme do ZOO. Mají tam podivně organizované parkování a na druhou stranu cesty se přechází přes most, který nebudil příliš důvěry, ale budiž.

ZOO i oceanárium mají několik nej. ZOO je nejstarší v Polsku, byla založena roku 1865 z iniciativy tehdejšího starosty. V roce 1939 byly šelmy hromadně zmasakrovány, protože pro ně nebylo krmivo a kdyby je nechali naživu, byly by nebezpečné pro lidi. Další zvířata vyhladověla nebo uprchla.

Roku 1897 zde přišel první malajský tapír narozený v ZOO. V roce 2012 se zde vylíhl výreček filipínský, první mládě narozené mimo Filipíny. A v roce 2018 první kukačka medvědí narozená v zajetí. Rekordní denní vstup je 28 300 návštěvníků. Aktuálně zde chovají 12 000 zvířat z 1 100 různých druhů.

Oceanárium, oficiálně afrikárium, je s kapacitou 15 milionů litrů největší v Polsku. Patří k němu 19 akvárií. Budova má rozměry 160×54 m a výšku 12-15 m. Byla dokončena v roce 2014 a výstavba stála 220 milionů zlotých. Ročně ji navštíví 1 800 000 lidí.

Jak název napovídá, představuje africké biotopy, konkrétně pláž Rudého moře a korálové útesy, východoafrickou faunu včetně hrochů a rybami z jezer Malawi a Taganika, pro mě nejzajímavější část tvoří tunel s rybami a jinými mořskými živočichy z Mosambického průlivu, a pak tam ještě biotop konžské džungle s kapustňáky, krokodýly a například také gepardy.

Cestou k vytouženému tunelu jsem měla tunelové vidění a nic jiného mě nezajímalo. Jediné, co mě pobavilo, byli zvědaví malí tučňáci. Dorazily jsme totiž k akváriu, které bylo prázdné, a ve stejné chvíli, kdy jsme vešly do místnosti, sjela seshora do tvaru šipky zformovaná tučňáčí letka – ačkoliv – může se tomu říkat letka, když tučňáci de facto nelétají, ale plavou? No, prostě se tam objevila tučňáčí formace ve tvaru šipky, a ta maličká zvěř si nás přes sklo prohlížela stejně zvědavě, jako my je. A samozřejmě jsme jim hned začaly říkat pingvínci, protože polština používá tohle mezinárodní slovo a na rozdíl od ostatních jazyků z něj umí vytvořit roztomilou zdrobnělinu.

Ale já jsem pořád chtěla tunel a žraloky. Nakonec tam byli nejzajímavější rejnoci, kteří zespoda vypadají, jako by se smáli. A kromě toho se jim polsky říká płaszczki, což nás informuje, že jsou to placky, kdyby si toho někdo náhodou nevšiml. A taky jsem poprvé zblízka viděla perutýny. Věděli jste, že perutýn je stejně jedovatý jako kobra?

Obecně byl tunel lehké zklamání. Jednak je menší, než vypadá na fotkách, a jednak tam byla hlava na hlavě, což ale není chyba toho tunelu. ZOO nabízí, že se v tunelu dá přespat. Nejsem si jistá, jestli bych o to stála. Určitě to bude zajímavé, ale taky nepohodlné. Záleželo by na tom, kolik by tam mohlo být lidí a jestli mořští živočichové v noci spí, nebo vedou čilý společenský život.

Venku jsme znova potkaly naše oblíbení pingvínky, kteří tady mají vlastní zátoku, která je vážně moc pěkná, a taky tuleně. Jeden z nich patrně nacvičoval na roli sochy malé mořské víly v Kodani. I tuleni mají vlastní… no, výběh to nebude. Tak výplav. Všechno je velice estetické a dobře promyšlené. Nevím, jestli jsou zvířata chovaná v zajetí, i když to mají všechno tak pěkné a dozajista je o ně dobře postaráno, šťastná. Ani nevím, jestli zvíře cítí emoci, která se dá nazvat štěstím. Ale minimálně pingvínci působili dojmem, že je to předvádění baví.

Po prohlídce oceanária jsme se vydaly mezi suchozemská zvířata. Když už jsme tady. Neměly jsme úplně moc času, protože do zámku Książ je to odtud hodina cesty, a tak jsme si musely vybrat, které výběhy si prohlédneme. Nejhezčí zvíře je tygr. O tom nebudu diskutovat. To je prostě fakt. A to přesto, že se vědci domnívají, že si tygr o sobě myslí, že je zelený a není v džungli vidět. Jenomže tygři měli zrovna polední přestávku a spali a nejevili zájem o kontakt. Strašně bych si chtěla pomazlit tygra, ale něco mi říká, že by to bylo to poslední, co bych v životě udělala. Lvi na tom byli podobně. Taky měli pospávací náladu.

Situaci musely zachránit surikaty. Ty nikdy nezklamou. Zrovna měly nějakou celoskupinovou rvačku, kromě jedné, která měla pedagogický dohled. Mám takové tušení, že surikaty vypadají, že jsou miloučké, ale při osobním kontaktu by člověka koordinovaně pokousaly. Něco jako tasmánský čert. Ten taky vypadá roztomile, dokud neotevře čumák.

Prošly jsme si ještě výběhy, kde byly zebry a žirafy a pak jsme se vrátily k autu, do kterého jsem sedala s vírou, že nás to povede jinudy než přes centrum. A naštěstí to byla pravda. Vyvedlo nás to celkem plynule a z cesty si nic nepamatuju, takže soudím, že proběhla bez problémů.