Anna Foglová vyrůstala vedle ukrytých Židů. O tajemství rodičů se dozvěděla až po letech

Anna Foglová, rozená Holátková, se narodila 13. července 1938 v osadě Frankov u Velkých Dorohostajů na Volyni. Tehdy toto území patřilo Polsku, dnes leží na Ukrajině. Frankov byl spíše samotou než skutečnou vesnicí. Žily tam jen čtyři české rodiny a do nejbližších vesnic to byly asi dva kilometry přes pole a lesy.

V domě společně žili rodiče, děti a prarodiče Antonín a Marie. Anna byla druhou ze tří dcer. Anna na své dětství vzpomínala jako na dobu, kdy se jí rodiče snažili vytvořit bezpečný domov. Četli dětem české knihy a při výchově nepoužívali tělesné tresty. Když začala válka, byla Anna ještě velmi malá a na první válečné události si proto nepamatovala.

Jednu událost z léta 1943 ale měla v paměti celý život. Na své páté narozeniny ji maminka vzala na kopec, odkud společně pozorovaly záři požáru v nedalekém Českém Malíně. Nacisté tam toho dne obec vypálili a zaživa upálili nebo zastřelili 374 českých mužů, žen a dětí. Anna tehdy ještě nemohla rozumět tomu, co se kolem ní děje. O několik měsíců později ale válka zasáhla její rodinu přímo.

Po německé okupaci začali nacisté na Volyni shromažďovat a pronásledovat židovské obyvatelstvo. Jedno z ghett vzniklo také v nedalekém Mlýnově. V září 1942 tam speciální jednotky SS a jejich místní spolupracovníci během jediného dne zastřelili několik tisíc lidí.

V ghettu žila také rodina Nachyma Tejtelmana. Jeden nebo dva jeho synové tam zahynuli. Nachym, jeho manželka a jejich tři děti ale z ghetta uprchli. Kdy přesně a kde se potom ukrývali, není známo. Jednoho večera v září (nebo říjnu) 1943 však Nachym Tejtelman zaklepal na dveře Holátkových. Josefa znal už z doby před válkou, kdy obchodoval se zemědělskými produkty. Tentokrát potřeboval pomoc.

Josef a Anna Holátkovi souhlasili, že ukryjí Nachyma, jeho manželku a jejich tři děti – syny Ašera a Josefa a dceru Šifru. Za stodolou vytvořili ve stohu úkryt, kde rodina strávila následujících osm měsíců. Anna o tom tehdy nevěděla. Její rodiče ukrývání před dětmi tajili.

Stoh stál hned za stodolou a běžně se do něj chodilo pro slámu. Právě to pomáhalo zakrýt skutečnost, že se uvnitř někdo ukrývá. Podmínky byly velmi prosté. Tejtelmanovi měli ve stohu vědro na výkaly, které Annina babička každý večer vynášela. Holátkovi jim také každý večer nosili jídlo. Přibližně jednou týdně se Tejtelmanovi po domluvě dostali do domu, kde se mohli vykoupat.

Prozrazení přitom mohlo mít pro všechny tragické následky. Nacisté po kraji hledali přeživší Židy a nebezpečí představovali také banderovci, členové Ukrajinské povstalecké armády. Rodina Holátkových měla mezi místními Ukrajinci dobré jméno. Annin dědeček měl zkušenosti jako zdravotník z rusko-japonské války a její babička se vyznala v bylinách. Své znalosti předali Josefovi. Nemajetní lidé z okolí k Holátkovým proto často přiváděli děti, aby jim pomohli s léčbou. Podle vzpomínek Anny se díky tomu banderovci rodině většinou vyhýbali. Jen jednou u nich přespala skupina mužů.

Holátkovi během války pomohli také dalším Židům. Několik týdnů, možná měsíců, u nich pobývali Jiří a Marie Valešovi z Ostravy. Anna nevěděla, jak se na Volyň dostali. Podle jejího svědectví se neschovávali a pracovali jako pomocníci na hospodářství. Když přišla německá kontrola, právě s Anniným dědečkem mlátili žito. Valešovi válku přežili a později se vrátili do Ostravy.

Krátce u Holátkových pobývali také dva mladí židovští manželé s malým dítětem. Muže při návštěvě Českých Novin zatkli Němci a jeho žena s dítětem se následně sama přihlásila na úřadech. Právě tato událost vedla k další kontrole u Holátkových.

V té době se ve stohu stále ukrývala pětičlenná rodina Tejtelmanových. K Holátkovým dorazili lidé, kteří je podezřívali z ukrývání Židů. „Přišli k našim, že schováváme Židy,“ vzpomínala později Anna Foglová. Její rodiče vysvětlili, že se u nich lidé pouze zastavovali a že je chtěli nahlásit, ale úřady už o nich vědí. Kontrola nakonec odešla. Úkryt zůstal neodhalený.

Pomoc pronásledovaným nebyla jediným způsobem, kterým se Josef Holátko během války zapojil do odporu proti nacistům. Stal se členem odbojové organizace volyňských Čechů Blaník. Jejím cílem byla mobilizace Čechů a jejich následný hromadný vstup do československé jednotky.

Když Volyň osvobodila sovětská armáda, přihlásil se Josef Holátko v březnu 1944 v Rovně jako dobrovolník do československé armády. Bylo mu osmatřicet let. Jeho službu ale komplikovala epilepsie. Při první stráži dostal záchvat a byl poslán domů. Místo návratu do běžného života se ale přihlásil do zásobování v týlu. S 1. československým armádním sborem nakonec prošel až do Československa. Po demobilizaci získal dekretem hospodářství v Šumperku a čekal tam na svou rodinu.

Po příchodu sovětského vojska Tejtelmanovi konečně opustili svůj úkryt. Později všichni odešli do Izraele. Holátkovi však na Volyni zůstali ještě několik let. Krátce po odchodu Tejtelmanových z osady se Annině matce narodila dcera Ludmila.

V roce 1947 pak Anna s matkou a sestrami nastoupila do nákladního vlaku, který v rámci reemigrace volyňských Čechů směřoval do Československa. Cesta trvala několik týdnů. V Československu se děti znovu setkaly s otcem. Josef Holátko tam poprvé uviděl svou nejmladší dceru Ludmilu, které byly dva roky.

Pro Annu byl nový domov úplně jiným světem. Vzpomínala na osvětlené ulice a domy s tekoucí vodou. Na Volyni chodili ke studni a myli se v lavoru nebo neckách. V Šumperku stačilo otočit kohoutkem.

Anna nastoupila do školy a později studovala Střední zemědělskou školu v Přerově. Rodina mezitím v Šumperku soukromě hospodařila na dvanácti hektarech půdy.

Po převzetí moci komunistickou stranou začala kolektivizace zemědělství a vznikala jednotná zemědělská družstva. Josef Holátko byl sice členem komunistické strany, svého majetku se ale nechtěl vzdát a do JZD vstoupit odmítal. Problémy měl také s povinnými dodávkami zemědělských produktů. Nakonec do družstva vstoupit musel. V roce 1956 z něj vystoupil a začal znovu hospodařit soukromě. Podle vzpomínek Anny dostal nejhorší pole a neměl dostatek krmiva pro dobytek. Musel se zadlužovat, aby hospodářství udržel.

Důsledky pocítila také Anna. Ve třetím ročníku školy v Přerově jí bylo odebráno stipendium. Před maturitou podle svého svědectví musela podepsat, že vrátí 720 korun. Jinak by nedostala maturitní vysvědčení.

Po dvou letech se Josef Holátko do JZD vrátil a pracoval tam až do roku 1966, kdy odešel do penze. V roce 1968 pak úřady kvůli plánované výstavbě panelových domů zbouraly rodinný dům v Šumperku.

Po škole se seznámila s Josefem Fogelem, za kterého se v roce 1959 provdala.

O rok později se jim narodila dcera Dana a v roce 1963 syn Milan. Anna později pracovala jako vychovatelka na zemědělské škole v Šumperku a následně ve výzkumném ústavu v Rapotíně a Šumperku. V roce 1975 rodinu postihla tragédie. Annin dvanáctiletý syn Milan se při manipulaci se zbraní nešťastnou náhodou zastřelil.

O válečných událostech se v rodině stále příliš nemluvilo. Holátkovi ale zůstali v kontaktu s Jiřím a Marií Valešovými, kteří jim z Ostravy posílali vánoční a velikonoční přání. O Tejtelmanových naopak dlouhé roky žádné zprávy neměli. Kontakty mezi Československem a Izraelem byly přerušené a obnovily se až po pádu komunistického režimu.

Rok poté, co se kontakty mohly znovu obnovovat, se po dlouhém a intenzivním pátrání objevil u Holátkových Josef Tomer, nejmladší syn Nachyma Tejtmana. Pro rodinu to bylo setkání po téměř půl století. Josef Tomer přišel poděkovat za záchranu své rodiny. „Rodiče z toho byli v šoku, že po tolika letech přijeli a poděkovali, že je zachránili. Bylo to něco tak úžasného, že si toho člověk musí vážit,“ vzpomínala Anna.

Z iniciativy Josefa Tomera získali Josef a Anna Holátkovi v roce 1991 titul Spravedliví mezi národy. Manželé Tejtelmanovi už tehdy nežili. Jejich synové Josef a Ašer ale rodinu Holátkových ještě několikrát navštívili a pozvali je také do Izraele. Josef a Anna Holátkovi už kvůli zdravotnímu stavu necestovali a poslali tam své děti. Josef Holátko zemřel v květnu 1993. O dva roky později zemřela také jeho manželka.

Anna Foglová se o ukrývání Tejtelmanových dozvěděla až po mnoha letech. Jako dítě žila v domě, za jehož stodolou se osm měsíců ukrývala pětičlenná rodina, aniž by o tom věděla. Později o svých rodičích řekla: „Jsem hrdá a pyšná na rodiče, protože by to každý nedokázal. Kdyby se to tehdy někdo dověděl, tak by celou naši rodinu zastřelili.“

Anna Foglová zemřela 18. dubna 2025 ve věku 86 let. Její svědectví dnes zůstává zachováno v Paměti národa.

Zdroje: