Čech Viktor Lustig: Napálil Al Caponeho a prodal Eiffelovu věž do šrotu

Mluvil pěti jazyky, vypadal jako dokonalý gentleman, ovládal vytříbené způsoby a v kapse nosil desatero přikázání pro podvodníky. Dokázal přesvědčit největšího gangstera všech dob Al Caponeho, aby mu svěřil peníze, a pak mu je s omluvou vrátil. Jen aby získal jeho absolutní důvěru. Ten muž se narodil v podkrkonošském Hostinném jako Robert Vichtel, ale svět ho poznal pod jménem Viktor Lustig.

Zatímco Češi jsou hrdí na své vynálezce a spisovatele, na tohoto umělce klamu se trochu zapomnělo. Přitom jeho životní příběh je tak neuvěřitelný, že se nyní chystá i v americké koprodukci jeho filmové zpracování.

Lustig se nenarodil do bídy. Jeho otec byl v Hostinném váženým měšťanem, pravděpodobně dokonce starostou. Mladý Viktor měl k dispozici nejlepší vzdělání, ale místo v knihách listoval v lidech. Už během studií v Drážďanech pochopil, že jeho největším kapitálem není diplom, ale schopnost mluvit pěti jazyky a vrozený šarm, který odzbrojoval muže i ženy.

V Paříži se rychle naučil, že svět chce být klamán. Stal se králem kasin a luxusních transatlantických parníků. Právě tam brousil svůj styl. Elegantní obleky, drahé doutníky a ona pověstná jizva na levé lící jako suvenýr od žárlivého manžela, který ho přistihl v ložnici své ženy. Lustig tu jizvu neskrýval; udělal z ní součást svého mýtu. Působil jako aristokrat, který přežil souboj ctí, nikoliv jako obyčejný sňatkový podvodník.

V květnu 1925 seděl Lustig v kavárně a v novinách zachytil krátkou zprávu o tom, že Eiffelova věž rezne a náklady na její údržbu jsou pro město neúnosné. Pařížané ji tehdy nemilovali. Byla to pro ně železná nestvůra. Pro Lustiga to byl pokyn k akci.

Postupoval metodicky. Nechal si vyrobit falešné vládní hlavičkové papíry ministerstva pošt a telegrafů. Pronajal si nejluxusnější apartmá v hotelu Crillon. Na místě, kde se ubytovávaly jen hlavy států. Pozval pět největších obchodníků se šrotem a rozehrál divadlo století.

Sledoval jejich reakce pod mikroskopem své intuice. Vybral si Andrého Poissona, ambiciózního outsidera, který toužil po uznání pařížské smetánky. Lustig nasadil tón unaveného, zkorumpovaného úředníka. Naznačil, že jeho státní plat je mizerný a že by drobný úplatek mohl pomoci při výběru vítěze tendru.

To byl geniální tah. Kdyby byl Lustig příliš čistý, Poisson by mohl pojmout podezření. Ale zkorumpovaný úředník? To bylo v tehdejší Francii to nejautentičtější potvrzení pravosti. Poisson zaplatil miliony za železo i tučný úplatek bokem. Lustig shrábl peníze a do hodiny seděl ve vlaku do Vídně. Když Poisson zjistil, že naletěl, hanba byla silnější než touha po spravedlnosti. Nikdy nic nenahlásil. Lustig se proto o měsíc později do Paříže drze vrátil a zkusil věž prodat znovu. Utekl, až když druhý kupec kontaktoval policii.

Po přesunu do USA Lustig věděl, že potřebuje víc než jen peníze. Potřeboval reputaci. A tak zacílil na muže, ze kterého se třásla celá Amerika. Na Al Caponeho. Přijít za Caponem a pokusit se ho okrást, to byla v té době jistá poukázka na betonové boty.

Lustig na to šel jinak. Nabídl mu investici 50 000 dolarů s tím, že mu během dvou měsíců zdvojnásobí kapitál. Capone mu peníze dal. Lustig je však nedal do žádného obchodu. Zamkl je do trezoru.

Když lhůta vypršela, vrátil se k obávanému mafiánovi. Se zdrceným výrazem položil balík peněz na stůl.

Capone byl v šoku. Ve světě, kde ho každý chtěl podvést, potkal někoho, kdo mu vrátil peníze z čisté profesionální cti. Okamžitě Lustigovi věnoval 5 000 dolarů, aby se ten slušný člověk postavil na nohy. Lustig právě získal tu nejlepší pojistku. Od té chvíle byl v podsvětí nedotknutelný.

Jak mohl jeden člověk oklamat tolik lidí, od drobných obchodníků až po nejstřeženější kriminálníky? Lustig si nenechával své metody pro sebe. Po jeho zatčení se na veřejnost dostalo jeho slavné Desatero přikázání pro podvodníky. Nebyly to rady, jak krást, ale manuál na ovládnutí lidské mysli:

Lustigovým nejvýdělečnějším artiklem však byla „Rumunská skříňka“. Byla to precizně vyrobená bedýnka z cedrového dřeva. Lustig tvrdil, že stroj dokáže kopírovat stodolarovky pomocí speciální chemické lázně.

Jediný háček? Proces byl pomalý. Jedna bankovka se tiskla přesně šest hodin. Lustig předváděl stroj v zatemněných hotelových pokojích. Vložil pravou bankovku, otočil klikou a nechal oběť čekat. Po šesti hodinách stroj skutečně vypustil pravou stodolarovku, která tam ale ve skutečnosti byla vložená předem.

Tento časový limit byl klíčový. Lustig neprodával jen krabici, prodával divadlo. Lidé za skříňky platili jmění. Než majitel zjistil, že po dvou pravých kusech leze ze stroje už jen prázdný papír, Lustig už pil drink v jiném státě. Jednou dokonce prodal skříňku šerifovi, který ho přišel zatknout. Tak silná byla jeho schopnost manipulace.

Konec Viktora Lustiga nebyl epický souboj s policií. Byla to banální lidská žárlivost. Lustig, ačkoliv měl 47 identit a desítky falešných pasů, měl jednu slabost. Ženy. Jeho milenka Billy May nesnesla jeho nevěru s mladší společnicí a v záchvatu hněvu anonymně zatelefonovala federálním agentům.

V roce 1935 spadla klec. Lustig byl zatčen za masivní padělání dolarů, které bylo tak kvalitní, že ohrožovalo stabilitu měny. Ale i z vězení dokázal utéct. Převlékl se za umývače oken, s prostěradlem se slanil z okna vazební věže v New Yorku a s ledovým klidem se ukláněl kolemjdoucím, kteří si mysleli, že jde o údržbu budovy.

Dopadli ho až v Pittsburghu. Soudce mu vyměřil 20 let v nejpřísnějším vězení světa. Na Alcatrazu. Tam, obklopen ledovými vodami Sanfranciského zálivu, ztratil Lustig svůj lesk. Jeho zdraví se podlomilo.

Zemřel v březnu 1947 ve vězeňské nemocnici ve Springfieldu na zápal plic. Na jeho úmrtním listu stojí v kolonce povolání: „Učeň prodavače“. Poslední ironický škleb muže, který dokázal prodat i to, co mu nikdy nepatřilo. Viktor Lustig pochopil největší pravdu o lidské povaze: Lidé vám neuvěří proto, že mluvíte pravdu, ale proto, že jim dáváte naději, že mohou získat něco za nic.

Zdroje: