Svatoslav Štěpánek: První český sériový vrah a jeho dům hrůzy

V roce 1937 zažívala Roudnice nad Labem šok, který v tehdejším tisku neměl obdoby. Zatímco Evropa sledovala vzestup nacismu, v nenápadném domku na periferii českého města odkrývali četníci realitu, která se vymykala tehdejšímu chápání kriminální psychologie. Svatoslav Štěpánek, tichý dělník a zahradník, tam v průběhu několika měsíců vybudoval soukromá jatka. Nešlo však o zvířata. Štěpánek tam s metodickou přesností porcoval lidi, zatímco jeho matka v kuchyni zahlazovala stopy.

Svatoslav Štěpánek nebyl na první pohled typem, ze kterého by šel strach. V Roudnici ho znali jako uzavřeného mladíka, který žil v domku se svou dominantní matkou. Jeho život se točil kolem práce v továrně, péče o zahradu a chovu drobného zvířectva. Neměl žádné přátele, vyhýbal se ženám a jeho sociální inteligence byla podle pozdějších posudků na velmi nízké úrovni. Právě tato sociální izolace a extrémní fixace na matku vytvořily podhoubí pro jeho zvrácené potřeby.

Na rozdíl od mnoha jiných sériových vrahů Štěpánek nehledal své oběti v temných uličkách. Vybíral si lidi, které znal a kteří k němu měli důvěru. První potvrzenou obětí byla v roce 1936 jeho vlastní příbuzná, Marie Šestáková. Její zmizení bylo sice hlášeno, ale nikoho nenapadlo hledat ji u hodného Svatoslava. Tato beztrestnost Štěpánka povzbudila k další činnosti.

Zlom přišel v dubnu 1937. Zmizení další ženy, Jiřiny V., už policie nemohla ignorovat. Stopy vedly přímo ke Štěpánkovi. Když četníci poprvé zaklepali na dveře jeho domu, narazili na zuřivý odpor jeho matky. Ta syna bránila s urputností, která vyšetřovatele okamžitě zaujala. Při následné domovní prohlídce se začala odkrývat realita, která změnila českou kriminalistiku.

V zahradě za domem četníci narazili na čerstvě rozkopanou hlínu. Pod vrstvou země našli balíčky. Obsahovaly lidské ostatky. Trupy, končetiny a hlavy, které byly odděleny s chirurgickou, či spíše řeznickou precizností. Štěpánek totiž oběti neporcoval jen tak. Používal k tomu řeznický špalek v kůlně, sekery a nože. Způsob, jakým byly kosti odděleny od masa, svědčil o tom, že vrah přesně věděl, co dělá.

Nejděsivější nálezy však čekaly uvnitř domu. V kuchyňských kamnech zajistili vyšetřovatelé popel, ve kterém se nacházely stovky úlomků lidských kostí a zubů. Štěpánek se pokoušel části těl pálit, aby se jich zbavil. Co však vyvolalo největší znechucení, byl nález pánve se zbytky tepelně upravené tkáně. Přestože kanibalismus nebyl u soudu nikdy stoprocentně potvrzen jako hlavní motiv, svědectví o nálezu lidských jater připravovaných k jídlu se stalo součástí roudnického děsu.

Klíčem k pochopení Štěpánkových činů byla jeho matka. Vyšetřování prokázalo, že tato žena o synových vraždách nejen věděla, ale aktivně mu pomáhala. Zatímco Svatoslav v kůlně porcoval těla, ona v domě pálila zkrvavené šaty obětí, čistila podlahy a vymýšlela alibi pro případné dotazy sousedů. Jejich vztah byl popsán jako symbióza dvou narušených osobností, kde matka vnímala synovy činy jako sice nepříjemnou, ale akceptovatelnou součást jeho existence, kterou je třeba před světem utajit.

U soudu znalci popsali Štěpánka jako emočně plochého jedince. Necítil vinu, necítil lítost. O porcování lidských těl mluvil stejným tónem, jako by popisoval klučení pařezů na zahradě. Jeho vzrušení nebylo primárně sexuální v běžném slova smyslu. Jeho fetišem byla totální destrukce lidské bytosti. Moment, kdy se člověk pod jeho rukama měnil v hromadu masa a kostí, byl pro něj vrcholem moci.

Svatoslavu Štěpánkovi byly u soudu v Roudnici nad Labem prokázány tři vraždy, ačkoliv nálezy v popelu naznačovaly, že obětí mohlo být více. Proces byl krátký. Veřejnost byla natolik pobouřena, že budovu soudu musela hlídat policie, aby zabránila lynčování.

Verdikt byl vynesen 8. listopadu 1938.Jen pár týdnů po Mnichovské dohodě byl Svatoslav Štěpánek na dvoře pankrácké věznice popraven oběšením. Jeho matka dostala doživotí. Zemřel jako muž, který jako první v moderních dějinách země ukázal, že sériový vrah může být člověk, se kterým se denně potkáváte na ulici a nijak ho nepodezříváte.

Příběh roudnického řezníka je dnes připomínkou toho, že nejhorší zločiny se často odehrávají v naprostém tichu, za staženými roletami spořádaných domů, kde za fasádou normality bují patologie, kterou si okolí nedokáže ani představit. Štěpánek nebyl monstrum z jiného světa. Byl to produkt kombinace vrozené psychopatie a zrůdné výchovy, která v něm namísto svědomí vypěstovala instinkty řezníka.

Zdroje: