Hokejista Bohumil Modrý: Z ledu do uranového pekla. Jak stát zničil svého idola

Zimní olympiáda v Miláně a Cortině je v plném proudu. Fanoušci sledují statistiky, řeší formu sportovců a národní hrdost vrcholí. Jen málokdo si však v zápalu fandění vzpomene na muže, který definoval moderní československý hokej, aby ho vzápětí ten samý stát, který reprezentoval, brutálně zlikvidoval. Příběh Bohumila Modrého. Muže, který byl v padesátých letech pro národ Bohem a jen o pár měsíců později se stal pouhým číslem 02939 v uranovém dole.

Bohumil Modrý nebyl jen obyčejný hokejový brankář. V poválečném Československu byl ikonou. Říkalo se mu Inženýr hokeje a nebyla to jen prázdná přezdívka. Modrý byl intelektuál v masce. V době, kdy většina hráčů spoléhala na instinkt a hrubou sílu, on nad hokejem přemýšlel jako nad matematickou rovnicí. Analýza úhlů, trajektorie puku, psychologie střelce. Měl stříbro z olympiády v roce 1948, dva tituly mistra světa a v Kanadě o něm mluvili jako o nejlepším gólmanovi, který kdy stál v evropské brance.

Byl to člověk řádu. Věřil, že když budete hrát poctivě a podle pravidel, svět se vám odvděčí. Jenže v roce 1950 pravidla přestala existovat. Nahradil je strach, paranoia a mocenský kalkul, který potřeboval obětní beránky.

Březen 1950 měl být dalším triumfem. Reprezentace měla odletět do Londýna obhajovat světové zlato. Ale režim už měl jiný plán. Komunisté se děsili, že jim hokejové hvězdy utečou na Západ. Krátce před odletem přišel šok. „Nikam se nejede. Českoslovenští reportéři nedostali víza.“ Tak zněla oficiální lež.

Frustrovaní hráči se sešli v pražské hospodě U Herclíků. Pár piv, pocit nespravedlnosti a mladická nerozvážnost udělalo své. Začaly padat ostré výroky na adresu režimu, provolávala se svoboda. Byl to ventil po měsících dřiny, který ale sledovaly nastrčené uši StB. Komando vlétlo dovnitř a hokejové hrdiny pozatýkalo jako poslední kriminálníky.

Bohumil Modrý u toho stolu tehdy ani neseděl. Už v té době uvažoval o konci kariéry, chtěl se věnovat své inženýrské profesi a rodině. Jenže režim potřeboval hlavu spiknutí. Potřeboval někoho, kdo procesu dodá váhu. A tak si pro Modrého došli druhý den ráno domů. Před očima jeho ženy a dvou malých dcer ho odvedli do cel v Bartolomějské.

Proces s hokejisty byl jedním z prvních velkých monstrprocesů v Československu. Modrý byl obviněn ze špionáže a velezrady. Pro člověka s jeho analytickým myšlením musel být soudní proces naprostým očistcem. Psychologie zná pojem kognitivní disonance. Stav, kdy jsou vaše dosavadní zkušenosti a víra v rozporu s realitou. Modrý, který věřil v logiku a fakta, byl konfrontován s prostředím, kde fakta neznamenala nic a rozsudky byly napsány předem.

Odsouzení na 15 let vězení nebylo jen trestem odnětí svobody. Byla to cílená snaha o rozbití jeho identity. Systém potřeboval z Inženýra hokeje, vzoru pro mládež, udělat v očích veřejnosti pleticháře a zrádce. Tato náhlá změna společenského statusu (z hrdiny na vyvrhele) je pro lidskou psychiku jednou z nejtěžších situací, které lze čelit.

Modrý byl poslán do Jáchymova, na obávaný tábor Vykmanov. Uranové doly v 50. letech byly v podstatě tábory smrti s pomalým dojezdem. Vězni zde bez jakýchkoliv ochranných pomůcek, často holýma rukama, těžili radioaktivní rudu.

Zde nastává nejzajímavější moment jeho psychologického profilu. Zatímco mnozí vězni v takových podmínkách propadali apatii, což je v lágru předstupeň smrti, Modrý udělal opak. Svůj analytický mozek použil jako ochranný štít. Začal studovat lidi kolem sebe. Pozoroval dozorce, studoval chování vězňů v extrémních situacích. Dokonce se snažil v duchu promýšlet technické problémy těžby. To byla jeho forma úniku. Zůstat pozorovatelem znamenalo nebýt obětí. To, že si v hlavě udržel svou inženýrskou identitu, mu pravděpodobně zachránilo zdravý rozum.

Po pěti letech v roce 1955 byl díky amnestii propuštěn. Ale svoboda vypadala jinak, než si představoval. Vrátil se s tělem prožraným radiací (ta u něj později spustila leukémii), ale především se vrátil do světa, který ho vymazal.

Představte si ten pocit: jdete po ulici v Praze a lidé, kteří vás před pár lety obdivovali, se dnes raději dívají do země. Bojí se vás pozdravit. Režim z něj udělal toxického člověka. Nesměl k hokeji, nesměl o své minulosti mluvit. Ta společenská izolace byla možná horší než samotka v Jáchymově. Člověk, který byl zvyklý na týmovou spolupráci a na to, že je oporou pro tisíce lidí, najednou zjistil, že je v tom úplně sám.

Bohumil Modrý zemřel v roce 1963. Bylo mu pouhých 46 let. Jeho pohřeb nebyl státní akcí s poctami. Byl to tichý odchod muže, kterého jeho vlastní země nejdříve zneužila jako výkladní skříň svého úspěchu, a pak ho prostě odhodila a rozšlapala.

Proč o tom píšu teď, chvíli před hokejovým zápasem? Protože příběh Modrého je mementem. Ukazuje nám, že sport nikdy není jen sport. Je to odraz společnosti. Ukazuje nám, jak snadno lze zničit život i tomu nejúspěšnějšímu z nás, pokud se právo a logika vymění za politickou ideologii.

Modrý nebyl zlomen uranem. Byl zlomen nespravedlností a tím, jak rychle národ zapomíná na své hrdiny, když mu to někdo přikáže. Až budeme fandit našim hokejistům, vzpomeňme si na Inženýra. Na chlapa, který stál v brance i ve chvíli, kdy na něj stříleli z úplně jiných kalibrů než jen hokejovým pukem. A on se až do konce snažil neuhnout. A Vzpomeňme si také na to, že svoboda hrát a svoboda fandit nebyla pro české hokejisty vždy samozřejmostí.

V roce 2011 byl Bohumil Modrý konečně uveden do Síně slávy IIHF. Trvalo více než šest desetiletí než se jméno muže, kterého chtěl režim vymazat z paměti, oficiálně vrátilo mezi světovou elitu. Tento akt posmrtného uznání je nesmírně důležitý, i když pro Modrého samotného přišel pozdě. Potvrzuje totiž, že pravda a integrita mají v dlouhodobém horizontu větší váhu než jakákoliv totalitní propaganda.

I když se státu podařilo zničit jeho tělo a kariéru, nepodařilo se mu zničit jeho odkaz. Dnes, kdy český hokej opět bojuje o olympijské medaile, je Modrého příběh připomínkou toho, že skutečné hrdinství se neměří jen počtem vychytaných střel, ale schopností zůstat člověkem i v dobách, kdy je za to nejvyšší cena. Modrý nebyl zlomen v dole, ale nespravedlností, která mu vzala možnost být tím, kým celý život byl.

Zdroje: