Hojer: vrah bez vnitřního světa, který se doznával pro pochvalu

Ladislav Hojer představuje v české kriminalistice unikátní, ale děsivě přímočarý model psychopatie. Pokud u něj hledáte hloubku, nenajdete ji. Jeho děsivost nespočívá v rafinovanosti, ale v naprosté absenci čehokoliv, co definuje lidskou psychiku v jejím vyšším smyslu. Hojer byl člověk bez vnitřního obsahu a svědomí. Jeho činy nebyly projevem šílenství v klasickém smyslu slova, ale výsledkem totální emoční vyprahlosti a nízkého intelektu.

Základním kamenem Hojerovy osobnosti byla absolutní citová plochost. Většina lidí si pod pojmem psychopat představí agresora, který cítí nenávist nebo vztek. U Hojera to bylo jinak. On necítil v podstatě nic. Jeho emoční křivka byla lineární. V psychiatrických posudcích se opakovaně objevoval termín anetičnost, tedy neschopnost soucitu, lítosti nebo jakéhokoli vřelého citu k jinému člověku.

Tato absence emocí mu umožnila mluvit o svých vraždách se stejným klidem, jako by popisoval nedělní oběd u prarodičů. Když vyšetřovatelům líčil, jak zacházel s oběťmi, nešlo o cynismus nebo snahu šokovat. Pro něj to byl jen technický popis události. Tato věcnost je pro okolí mnohem děsivější než afektované šílenství, protože ukazuje na člověka, který je zcela odpojen od lidské morálky. Pro Hojera morálka neexistovala jako koncept, který by porušoval. Ona v jeho vesmíru prostě nebyla přítomna.

Klíčem k Hojerovu spouštěči byla jeho matka. Nešlo o lásku, ale o symbiotickou závislost. Hojer byl osobnostně nedovyvinutý. Psychologicky nikdy neprošel fází osamostatnění. Matka pro něj představovala externí kontrolní mechanismus. Mozek, který za něj rozhodoval a určoval jeho denní řád.

Ve chvíli, kdy matka zemřela, se Hojerův svět nezhroutil z žalu, ale z nedostatku struktury. Zůstal jako biologický stroj bez operačního systému. Tato ztráta kontroly uvolnila prostor pro jeho primitivní pudy, které byly do té doby potlačovány její autoritou. Bez matky přestal být poslušným synem a stal se predátorem, který se řídil nejjednoduššími impulzy. Hladem, sexuální frustrací a touhou po moci, kterou mu reálný život odpíral.

Hojer v intimní oblasti naprosto selhával. Trpěl hlubokými pocity méněcennosti a sociální impotencí. V normálním interpersonálním vztahu byl nula. Neatraktivní, intelektuálně podprůměrný a sociálně neohrabaný. Vražda pro něj byla jedinou formou úspěchu.

Agrese mu poskytovala pocit dominance, který jinde nezažil. To, že své oběti následně mrzačil nebo se dopouštěl nekrofilních aktů, nebylo projevem perverzní fantazie ve stylu markýze de Sade. Byla to snaha o totální kontrolu nad objektem, který se nemůže bránit, nemůže ho soudit a nemůže ho odmítnout. Pro Hojera byla mrtvá žena lepším partnerem než živá, protože v její blízkosti nebyl konfrontován se svou vlastní nedostatečností.

Případy kanibalismu u Hojera vyvolávají největší odpor, ale z psychologického hlediska jsou jen dalším stupněm jeho primitivního uvažování. Nešlo o rituální kanibalismus ani o projev psychózy. Šlo o nejjednodušší formu přisvojení.

V psychologii se mluví o tzv. introjekci, snaze včlenit si vnější objekt (v tomto případě ženu) do sebe sama. Hojer, který nebyl schopen milovat nebo vlastnit ženu standardním způsobem, ji doslova pohltil. Tím, že část oběti snědl, ji v jeho chápání světa učinil svou součástí. Byla to definitivní forma vlastnictví, ze které nebylo úniku. Celý akt byl zbaven jakékoli symboliky. Byl to čistě pudový, téměř zvířecí projev potřeby zaplnit vnitřní prázdnotu.

Vztah Hojera s vyšetřovatelem Jiřím Markovičem je učebnicovým příkladem přenosu. Hojer, který ztratil matku a neuměl fungovat v právním systému, si v Markovičovi okamžitě našel novou autoritu. Markovič k němu přistupoval s klidem a určitou formou respektu, což Hojer nikdy nepoznal.

Výsledek byl bizarní. Hojer se začal přiznávat k dalším vraždám jen proto, aby Markoviče potěšil. Choval se jako dítě, které chce dostat jedničku ve škole. Tato ochota spolupracovat nebyla hrou na polepšeného hříšníka. Byla to čistá regrese. Hojer se v přítomnosti Markoviče cítil v bezpečí, protože za něj opět někdo převzal velení. Ta samá ruka, která podepsala protokoly vedoucí k jeho popravě, mu podávala cigarety a chleba se salámem. A to Hojerovi stačilo k tomu, aby ji miloval. Tato neschopnost vnímat Markoviče jako nepřítele jen potvrzuje Hojerovu totální absenci sociální inteligence a dospělého uvažování.

Případ Hojer bourá mýtus o tom, že sériový vrah musí být inteligentní a rafinovaný. Hojer byl důkazem, že nejnebezpečnějším typem pachatele může být člověk, který je příliš hloupý na to, aby cítil vinu, a příliš emocionálně vyprahlý na to, aby vnímal utrpení druhých.

Jeho vraždy nebyly motivovány nenávistí k ženám, ale naprostým nezájmem o ně jako o lidské bytosti. Byly to jen biologické stroje, které mu měly posloužit k uvolnění tlaku. Právě tato banalita je na Hojerovi nejvíc znepokojující. Ukazuje, že zlo se nerodí jen z velkých traumat nebo ideologií, ale i z prostého nedostatku základních lidských komponentů v psychice.

Hojer byl v podstatě biologický omyl. Člověk, který měl tělo dospělého muže, ale psychiku dravého zvířete bez instinktu sebezáchovy a bez schopnosti sociálního soužití. Jeho poprava v roce 1986 byla pro společnost jen tečkou za případem, ale pro psychology zůstává Hojer dodnes mementem toho, co se stane, když se absolutní prázdnota potká s příležitostí k násilí.

Zdroje: