Z mistryně světa tátou. Neuvěřitelný příběh lyžaře Erika Schineggera

V roce 1966 slavilo Rakousko novou národní hrdinku. Osmnáctiletá Erika Schineggerová na mistrovství světa v chilském Portillu ovládla sjezd s drtivým náskokem. Byla tváří reklam a největší nadějí pro nadcházející Zimní olympijské hry 1968 v Grenoblu. Nikdo tehdy netušil, že tento triumf odstartuje jeden z nejvíce šokujících skandálů v historii lyžování, který skončí pokusem o úplné vymazání jednoho jména z dějin sportu.

Ačkoliv Erika navenek vystupovala jako sebevědomá šampionka, v soukromí ji sužovaly pochybnosti. V devatenácti letech se její tělo nevyvíjelo jako u ostatních dívek. Neměla prsa ani menstruaci. V tehdejším konzervativním Rakousku však byla tato témata tabu a Erika se soustředila na jedinou věc, kterou ovládala dokonale. Na lyžování.

Definitivní zlom nastal na podzim 1967. Mezinárodní olympijský výbor tehdy poprvé zavedl povinné testy pohlaví pro účastníky her v roce 1968. Erika se o výsledcích dozvěděla v podstatě náhodou z novinového titulku dříve, než s ní stihli mluvit lékaři. Vyšetření potvrdilo to, co její tělo naznačovalo. Měla mužské chromozomy a vnitřní mužské orgány. Pro mladou ženu, která do té doby žila v nejistotě a tichém studu, to byl obrovský životní šok.

Reakce Rakouského lyžařského svazu (ÖSV) byla chladnokrevná. Místo podpory čelila Erika nátlaku, aby podstoupila tajnou operaci a hormonální léčbu, která by ji uměle udržela v ženské kategorii. Svaz chtěl za každou cenu zachránit medailové šance pro Grenoble, i kdyby to znamenalo drastický zásah do integrity člověka. Erika se však odmítla podvolit a stát se loutkou v rukou funkcionářů. Protože nehodlala podstoupit nucenou léčbu, musel svaz okamžitě jednat. Veřejnosti bylo lživě oznámeno, že Erika z olympijského týmu odstupuje kvůli zranění kolene.

Erika nátlak odmítla, přijala svou mužskou identitu a podstoupila sérii korekčních operací. Jako Erik Schinegger se pokusil o návrat na svahy. Přestože v mužské kategorii zajížděl špičkové časy a vybojoval tři vítězství v závodech Evropského poháru, narazil na neviditelnou zeď. Kvůli minulosti a strachu funkcionářů z pomluv mu byl zakázán vstup do národní reprezentace.

I přes tento odpor Erik nikdy neztratil respekt svých největších soupeřek. „Erika se nepokoušela nikoho oklamat,“ vzpomíná tehdejší šampionka Nancy Greeneová. Podle ní byl Erikův charakter vždy stejný. Velkorysý, zábavný a společenský.

Marc Hodler, tehdejší prezident mezinárodní federace FIS, sice nechal jméno Schineggerové v historických tabulkách jako vítězky z roku 1966, ale Erik se rozhodl pro vlastní cestu narovnání. V roce 1996 se dobrovolně vzdal své zlaté medaile a osobně ji předal Marielle Goitschelové, která tehdy v Portillu skončila druhá. Bylo to gesto muže, který už nepotřeboval kov na krku, aby si potvrdil svou cenu.

Zatímco soupeři Erika uznávali, rakouská lyžařská federace zůstala neoblomná. Vrcholem ignorance se stal rok 2008. Federace tehdy slavila stoleté výročí velkým televizním dokumentem, ve kterém byl rok 1966 zcela vynechán. Organizátoři raději smazali celou kapitolu úspěšných dějin, jen aby nemuseli zmínit jméno Erika Schineggera. Omluvy se mu dostalo pouze od televizních tvůrců, kteří přiznali, že museli respektovat striktní nařízení federace.

Erik Schinegger přežil zážitek, který by mnoho jiných životů zničil. Dnes je hrdým otcem a ve své rodné vesnici Agsdorf šťastně provozuje restauraci a lyžařskou školu. Jeho příběh zůstává mementem doby, kdy byly národní zájmy kladeny nad lidskou důstojnost a pravdu.

Zdroje: