Vrah z Milionáře Viktor Kalivoda: IQ 130 a mozek bez emocí

Píše se rok 2004. V televizním studiu soutěže Chcete být milionářem? sedí mladý muž. Působí plaše, možná až trochu neohrabaně, ale jeho mozek pracuje na plné obrátky. Vyhrává stovky tisíc a diváci u obrazovek vidí úspěšného, nadprůměrně inteligentního kluka. O necelý rok později ten stejný mladík kráčí lesem s pistolí v ruce. Nehledá houby ani klid. Hledá cíl.

Největším mýtem o vrazích je představa, že jsou to lidé na okraji společnosti. Viktor Kalivoda byl pravým opakem. V psychologii se u něj setkáváme s fenoménem vysoké funkčnosti. Měl IQ 130, zázemí v rodině a široké znalosti. Přesto v jeho nitru neexistovalo nic než absolutní, ledové vakuum.

U Jiřího Straky jsme mluvili o masce příčetnosti, u Kalivody musíme mluvit o masce intelektu. Zatímco Straka odděloval své činy disociací, Kalivoda je integroval do své chladné logiky. Pro něj vražda nebyla výbuchem emocí, ale matematickou rovnicí. Tento typ pachatele netrpí bludy. Jeho mozek funguje s děsivou precizností, ale zcela mu chybí to, co nás dělá lidmi. Schopnost prožívat radost, smutek nebo empatii.

Proč to dělal? U Kalivody se naráží na diagnózu, která je pro běžného člověka téměř nepochopitelná. Trpěl anhedonií, což je neschopnost cítit jakékoli potěšení. Kalivoda svět nevnímal v barvách, ale v šedých tónech nekonečné nudy. V psychologii se u něj mluví o takzvaném existenciálním vakuu.

Zatímco Straka zabíjel pro pocit moci a sexuální nadvlády, Kalivoda zabíjel z čisté zvědavosti a zoufalství. Doufal, že hraniční situace, jako je odejmutí života druhému člověku, v něm konečně vyvolá nějaký pocit. Chtěl prolomit svou vnitřní otupělost. Jeho činy nebyly motivovány nenávistí k obětem, ale fascinací vlastní nicotou. Byl to vrah experimentátor, který testoval, zda mu krev na rukou pomůže cítit se naživu.

Mrazivým a zároveň fascinujícím prvkem Kalivodovy psychiky byla jeho fixace na Olgu Hepnarovou. Poslední popravená žena v Československu pro něj nebyla jen historickou postavou, byla jeho modlou. Kalivoda ji vnímal jako spřízněnou duši, která jako jediná dokázala vystoupit ze stínu.

Při výsleších o ní mluvil s podivným respektem. Vyšetřovatelům řekl: „Vždycky jsem ji obdivoval. Chtěl jsem udělat něco podobného jako ona, ale v metru. Chtěl jsem, aby si mě lidé pamatovali.“

V psychologii se tomu říká identifikace s negativním vzorem. Kalivoda u soudu přiznal, že si schovával články o jejím případu a studoval její motivy. Zatímco Hepnarová svůj čin chápala jako pomstu společnosti za ublížení, Kalivoda ji interpretoval jako jedinou možnou cestu pro člověka, který vypadl z koloběhu běžného světa.

Právě tento vliv ho hnal k plánování masakru v pražském metru na lince C. Měl už koupenou legální zbraň, vytypované úseky mezi stanicemi a několikrát s pistolí v tašce metrem skutečně jel. Jen jeho vnitřní nerozhodnost a strach z přímé konfrontace s davem ho nakonec zavedly do ticha lesů. Les byl pro něj bezpečnějším místem, kde si mohl vyzkoušet, zda dokáže být stejně nekompromisní jako jeho idol.

Kalivodův konečný cíl nebyl útěk ani dominance nad druhými. On chtěl v první řadě skončit s vlastním životem. Psychologové jeho činy interpretují jako děsivou formu rozšířené sebevraždy. Už roky předtím se odmítal účastnit běžného života, ale vnitřně se bál udělat ten poslední definitivní krok. Vraždy náhodných kolemjdoucích pro něj byly v podstatě mostem k vlastní smrti. Způsobem, jak v sobě zlomit poslední zbytky instinktu sebezáchovy.

Vytvořil si zvrácený rituál, který ho měl emočně připravit na vlastní konec. Když byl dopaden, nepůsobil jako zlomený muž. Působil spíše jako někdo, kdo právě dokončil nepříjemný administrativní úkol. Jeho přiznání nebylo výsledkem lítosti, ale logickým vyústěním plánu. Svou misi definitivně uzavřel 26. září 2010 ve věznici Valdice. Ve věku pouhých 33 let se na cele podřezal a dokončil tak kruh, který začal kreslit prvními výstřely v lese. Zemřel přesně tak, jak žil. V tichu a podle vlastního chladného scénáře.

Viktor Kalivoda do české kriminalistiky vnesl postavu vraha, který se vymyká všem běžným představám. Jeho případ rozbil představu, že zlo musí být hlučné, impulzivní nebo motivované srozumitelnou emocí. Ukázal totiž zlo, které je tiché, vzdělané a zcela bezobsažné. Je to příběh o absolutní citové absenci, kde ani nadprůměrné IQ, ani stabilní zázemí nezafungovaly jako pojistka proti vnitřní destrukci.

Nejděsivějším aspektem jeho činů není brutalita, ale naprostá emociální plochost, se kterou o nich mluvil. Kalivoda dokázal, že vysoká inteligence a společenský status mohou sloužit jako dokonalá kamufláž pro vnitřní vakuum, které nejde zaplnit ničím lidským. Jeho smrtí v roce 2010 se spis uzavřel, ale znepokojení zůstalo. Je to připomínka, že ty nejnebezpečnější postavy nenosí varovné signály. Můžou sedět v televizním studiu, mluvit kultivovaně a v davu být naprosto k nerozeznání od kohokoliv z nás.

Viktor Kalivoda nebyl jediným inteligentním vrahem, u kterého rozum úplně vytlačil lidskost. Podobně mrazivý je i příběh Vladimíra Tekverka, kterému vysoké IQ v zabíjení nijak nezabránilo:

Zdroje: