Edith Eva Eger: Žena, která přežila Osvětim, aby nás naučila svobodě

V rodném listě nemáme napsáno, že život bude snadný.

Většina z nás tráví život ve vězení, které nemá mříže. Jsou to cely postavené z výčitek, strachu z odmítnutí nebo neschopnosti odpustit lidem, kteří nám ublížili. Pokud si myslíte, že váš osud je definitivně určen vaší minulostí, měli byste poznat příběh Edith Evy Eger. Ženy, která tančila pro Josefa Mengeleho a místo smrti si vybrala život, který dodnes inspiruje miliony lidí.

Píše se rok 1944. Sedmnáctiletá Edith, nadějná baletka a gymnastka, stojí na rampě v Osvětimi. Její sny o sportovní kariéře a olympiádě už dříve roztříštily protižidovské zákony. Teď jde ale o vteřiny života. V ten samý den, kdy její rodiče zmizeli v plynových komorách, se ocitá tváří v tvář Josefu Mengelemu.

Anděl smrti chce být baven. Když se dozví o jejím talentu, přikáže jí, aby tančila. Edith stojí v blátě, v nepředstavitelném děsu, a v hlavě jí zní poslední slova její matky z dobytčáku:

„Nikdy nezapomeň, že to, co si vložíš do své mysli, ti nikdo nemůže vzít.“

Edith zavřela oči a tančila. Tančila Na krásném modrém Dunaji. V tu chvíli nebyla v lágru, byla v záři reflektorů budapešťské opery. Za tento výkon dostala od Mengeleho kus chleba. Ten chleba nebyl jen jídlem. Byl symbolem přežití, o který se okamžitě rozdělila se svými spoluvězeňkyněmi. Právě tyto dívky ji později, na konci války, nenechaly zemřít v hromadě těl v táboře Gunskirchen, kde ji polomrtvou objevili američtí osvoboditelé.

Přežít Osvětim byl jen první krok. Ten těžší přišel potom. Edith se po válce vdala za Bélu Egera a společně se snažili začít znovu v Československu. Jenže únor 1948 a vzestup komunismu přinesl další hrozbu vězení. Rodina se rozhodla k dramatickému útěku do Spojených států.

V Americe Edith nezačala jako slavná hrdinka. Pracovala v továrnách, tahala těžké bedny, učila se jazyk a o své minulosti mlčela. „Chtěla jsem být Američankou, ne obětí,“ vzpomíná. Jenže mlčení nebylo lékem, bylo to další vězení. Trvalo dvacet let, než si připustila, že trauma nelze prostě smazat. Musí se prožít.

Zásadní zlom přišel až v jejích padesáti letech. Pod vlivem Viktora Frankla, přeživšího a světoznámého psychiatra, začala studovat psychologii. Chtěla pochopit mechanismy lidské mysli, které nám umožňují buď se zhroutit, nebo vyrůst. Doktorát získala v padesáti a svou praxi zasvětila pomoci těm, kteří trpí posttraumatickou stresovou poruchou. Od veteránů z Vietnamu po oběti domácího násilí.

Edith Eger ve své práci přišla s myšlenkou, která je pro mnohé osvobozující: neexistuje žádná hierarchie utrpení. Často se jí lidé omlouvají za své problémy s tím, že ona přece zažila peklo Osvětimi. Edith to ale rázně odmítá.

Podle ní je každá bolest legitimní. Pokud trpíte, trpíte. Srovnávání utrpení je jen další pastí mysli, která nám brání v uzdravení. Důležité není to, co se nám stalo. To už nezměníme. Důležité je, co s tím uděláme teď. Svoboda podle Eger začíná v momentě, kdy přestaneme být oběťmi své minulosti a staneme se autory své budoucnosti.

Jedním z nejsilnějších témat jejího života je odpuštění. Ale pozor, Edith neodpouští vrahům proto, že by si to zasloužili. Odpouští jim proto, aby ona sama mohla volně dýchat.

„Když někoho nenávidíte, jste jeho vězněm. Odpuštění je propuštění vězně – a tím vězněm jste vy sami,“ vysvětluje.

Dnes, ve věku 98 let, je Edith Eva Eger světovým fenoménem. Její knihy jako Máme na vybranou nebo Dar volby se staly bestsellery ne proto, že by byly smutné, ale proto, že jsou neuvěřitelně vitální. Ukazují, že i z největšího popela může vzejít život, který má hluboký smysl.

Její poselství pro nás je jasné: V rodném listě nemáme napsáno, že život bude snadný. Můžete strávit zbytek let obviňováním světa, rodičů nebo osudu. Nebo můžete přijmout zodpovědnost za své štěstí. Protože i když nám život vezme všechno, stále nám zbývá jedna věc – možnost volby, jak na to zareagujeme.

Edith stále tančí. Tentokrát už ne pro Mengeleho, ale pro oslavu každého dne, který dostala navíc.

Zdroje: