Vrah inženýr Tekverk: Proč riskoval šibenici, aby popřel svou diagnózu?

Jiří Markovič u Vladimíra Tekverka nenarazil na odpor vraha, ale na chladný systém inženýrské logiky. Nestál před ním člověk ovládaný afektem, ale muž, který svůj sadismus patnáct let disciplinovaně analyzoval.

Tekverk byl nejsložitějším rébusem pražské mordparty. Ne proto, že by unikal spravedlnosti, ale proto, že jeho patologie byla uvězněna v mysli elitního intelektuála. Byl tichou hrůzou, která se rozhodla, že svou zvrácenost ovládne čistou vůlí.

Tekverkova patologie nebyla náhlým zkratem. Už od čtrnácti let věděl, že je jiný. Poté, co na školním výletě pocítil první sadistické impulsy, se jeho život rozštěpil. Jako racionální člověk s velmi vysokým IQ se rozhodl, že svůj vnitřní svět ovládne disciplínou. Celých patnáct let fungoval v režimu, který psychologie nazývá egodystonie. Jde o stav, kdy jsou hluboké vnitřní touhy v přímém rozporu s vlastním morálním přesvědčením a identitou, kterou chce jedinec budovat.

Na povrchu byl Tekverk oporou společnosti a vzorným manželem. Uvnitř však probíhala gradace fantazií. V kriminální psychologii platí, že potlačovaná deviace u inteligentního člověka neumírá. Právě naopak. V izolaci se vyvíjí. Stává se komplexnější, agresivnější a detailnější. Tekverk se nepokusil o odbornou pomoc, protože věřil ve svou schopnost sebekontroly. V červnu 1979 však tato kontrola pod tíhou nahromaděného tlaku definitivně selhala.

Moment vraždy mladé dívky v parku nebyl aktem afektu, ale systémovou chybou. Jakmile Tekverk překročil hranici činu, jeho psychika se okamžitě vrátila k analytickému fungování. Neutekl. Nezatloukal. Místo toho šel domů, vzbudil manželku a společně došli zpět přímo na místo činu. Jeho první slova k policistům byla: „Jsem sadista a ode dneška i vrah.“

Pro legendárního vyšetřovatele Jiřího Markoviče to bylo technické oznámení o konci jedné existence. Markovič v tu chvíli nepoužil nátlak. Přijal roli analytika, který pomůže pachateli prozkoumat trosky jeho vlastního rozumu. Markovičova genialita spočívala v tom, že dokázal jednat s Tekverkem jako s intelektuálním partnerem, čímž u něj odboural potřebu dál lhát.

Nejzajímavější zlom nastal během soudního procesu. Tekverk náhle začal tvrdit, že oběť byla jeho milenkou. Z pohledu práva to byla fatální chyba. Přiznaná diagnóza sadismu byla jeho jedinou polehčující okolností, která ho mohla uchránit před nejvyšším trestem. Trestem smrti. Tekverk se však raději vystavil tomuto riziku, než aby byl v očích veřejnosti nemocným deviantem.

Zde se naplno projevilo jeho narcistní ego. Pro hrdého inženýra bylo snesitelnější být vnímán jako vrah, který neunesl osobní spor než jako člověk s diagnózou. On nebojoval s vyšetřovateli, ale se stigmatem, které mu v jeho očích bralo lidskou důstojnost a status elity. Raději by zemřel jako žárlivý chlap, než aby přežil s nálepkou sexuálního devianta.

Tekverkův postoj k nápravě byl stejně radikální jako jeho čin. Kastraci podstoupil dobrovolně. Nebral ji jako lékařské řešení, ale jako trest za absolutní selhání vlastní vůle. Pro muže, který si zakládal na racionální nadvládě nad sebou samým, bylo toto selhání neodpustitelné. Tím, že nechal odstranit biologický zdroj svého nutkání, symbolicky popravil tu část sebe, kterou nedokázal ovládnout.

Díky Markovičovu přístupu Tekverk ve vězení sepsal unikátní zpověď. S inženýrskou přesností v ní popsal stav hluboké disociace, kdy vteřiny před útokem přestal vnímat následky a jednal jako stroj bez emocí. Tento dokument dodnes slouží jako základ pro profilování pachatelů se skrytou patologií.

Případ Tekverk zásadně ovlivnil Markovičovu strategii u dalších pachatelů. U Tekverka musel být Markovič vědcem, který naslouchá technickým detailům rozpadu osobnosti. Tato zkušenost mu dala průpravu pro opačný extrém. Případ Ladislava Hojera.

Zatímco Tekverk byl vězněm svého intelektu a pýchy, Hojer byl puzen primitivní, instinktivní agresivitou bez špetky sebereflexe. Markovič pochopil, že u každého vraha musí mluvit jiným jazykem. Zatímco u Tekverka hrál na notu hrdosti a logiky, u Hojera musel nahradit chybějící otcovskou figuru. Tato schopnost přizpůsobit se psychické úrovni pachatele udělala z Markoviče legendu, která dokázala otevřít i ty nejtemnější a nejrozporuplnější šifry lidské mysli.

Zdroje: