Vražda jako oprava motoru. Proč Jiří Straka necítil k obětem soucit?

Píše se rok 1985. Praha žije přípravami na Spartakiádu. Všude je plno lidí, očekávání a barev. A v tom stejném davu se pohybuje šestnáctiletý kluk. Má pořád dětskou tvář, v kapse učňovský průkaz a v hlavě něco, co si většina z nás nedokáže představit ani v nejhorším snu.

Největším mýtem o vrazích je představa, že vypadají jako monstra. Jiří Straka byl pravým opakem. V psychologii se používá termín maska příčetnosti. Je to schopnost psychopatických osobností dokonale napodobovat běžné emoce a společenské normy. Straka nevyčníval. Nebyl to rváč, nebyl to rebel. Byl to tichý, disciplinovaný učeň, který nevyvolával konflikty.

Právě tato obyčejnost je na něm to nejděsivější. Straka netrpěl bludy ani hlasy v hlavě. Jeho mozek fungoval chladně a analyticky. Dokázal žít dva paralelní životy, které se navzájem neprotínaly. Přes den byl hodným Jirkou, v noci někým, koho na ulici nechcete potkat. Tato schopnost disociace, tedy úplného oddělení svých činů od běžného já, mu umožnila po brutálním útoku přijít domů, v klidu se najíst a jít spát, aniž by hnul brvou.

Proč to dělal? U sexuálně motivovaných vrahů, jako byl Straka, je sex často jen prostředkem, nikoliv cílem. Hlavním motorem je patologická potřeba moci. Straka byl v reálném světě pravděpodobně člověkem s nízkým sebevědomím, který pociťoval vlastní nevýznamnost. Útok pro něj představoval okamžik absolutní kontroly.

V psychologii se mluví o takzvané gradaci fantazií. Žádný vrah nezačne vraždou. Vše začíná v hlavě, kde si pachatel své činy tisíckrát přehrává. Realita pak slouží jen jako ventil pro tento vnitřní přetlak. U Straky se tato spirála roztočila neuvěřitelnou rychlostí. To, co ho uspokojilo u prvního útoku, u druhého už nestačilo. Potřeboval víc strachu, víc násilí, víc nadvlády. Jeho mozek si vytvořil závislost na pocitu božství, který mu dávala moc nad životem a smrtí jeho obětí.

Fascinujícím a zároveň děsivým prvkem Strakovy psychiky byla jeho schopnost dehumanizace. Aby mohl činit to, co činil, musel své oběti v mysli zbavit lidství. Pro něj to nebyly ženy s rodinami. Byly to objekty určené k uspokojení jeho potřeby.

Tato absence empatie není u psychopatických osobností volbou, ale funkční poruchou. Jejich emoční svět je plochý. Znají hněv, znají vzrušení, ale neznají soucit. Straka se na své oběti nedíval jako na lidi, ale jako na nástroje a prostředky k dosažení vlastního uspokojení. Když ho Markovič později konfrontoval s fakty, Straka o svých činech mluvil s věcností, jako by popisoval opravu motoru v dílně.

Úspěch vyšetřovatele Jiřího Markoviče nespočíval v tom, že by byl tvrdším policistou než ostatní. Jeho genialita byla v empatii k vrahovi. Markovič pochopil, že Straka je v jádru nezralé dítě, které hledá potvrzení své důležitosti. Zatímco ostatní na něj křičeli, Markovič mu naslouchal.

Vytvořil stav hlubokého psychologického napojení. Markovič se pro Straku stal bezpečným přístavem, figurou dobrého otce, před kterým se Straka mohl konečně pochlubit svými „úspěchy“. Přiznání pro něj nebylo aktem kajícnosti, ale aktem sdílení s někým, kdo ho, alespoň v jeho představách, neodsuzoval. Markovič tak využil Strakův vlastní narcismus k tomu, aby ho usvědčil.

Dnes žije Jiří Straka pod jiným jménem, má za sebou kastraci i dlouholetou léčbu. Společnost se ptá: Je vyléčen? Psychologie zde naráží na své limity. Můžeme utlumit biologické pudy, ale můžeme i změnit samotnou strukturu osobnosti? Svědomí není něco, co se dá naučit jako násobilka.

Případ Jiřího Straky nám připomíná, že zlo není vždy hlučné a viditelné. Někdy je tiché, nosí dětskou tvář a skrývá se v úplné obyčejnosti. Seriál Metoda Markovič nám dává šanci nahlédnout do historie, ale psychologický rozbor nám připomíná, že mechanismy lidské mysli, které vedly k tragédii roku 1985, jsou v lidské povaze přítomny stále. Jen doufáme, že pojistky v našich mozcích jsou dnes pevnější než ty, které tehdy selhaly u tichého učně z Prahy.

Zdroje: