Gloria Steinem jako Playboy Bunny: Co se dělo za zavřenými dveřmi?

Glorii Steinem bylo 28 let a pracovala jako novinářka na volné noze. Psal se rok 1963 a ona přijala neobvyklý úkol časopisu Show: zjistit, jak ve skutečnosti vypadá práce Playboy Bunny.

Playboy Club byl tehdy symbolem světa, který Hugh Hefner vybudoval kolem své značky. Newyorský klub na East 59th Street byl otevřen v roce 1962 a jeho zaměstnankyně měly hosty obsluhovat v charakteristických kostýmech králíčků.

Steinem se rozhodla, že nebude o práci Bunny psát pouze zprostředkovaně. Přihlásila se na inzerát pod falešným jménem Marie Ochs. Inzerát lákal mladé ženy na práci, při které měly údajně vydělávat 200 až 300 dolarů týdně. Steinem ve své reportáži později popsala celý proces od odpovědi na inzerát přes pohovor a konkurz až po skutečné směny v klubu.

Ještě předtím, než se dostala na plac, čekala Steinem řada povinností. Prošla dvěma pohovory a konkurzem v kostýmu. Následovalo školení, během kterého se měla seznámit s pravidly práce. Absolvovala přednášku Bunny Mother a Bunny Father a dvě školení v takzvané Bunny School, kde se učila mimo jiné způsobům servírování nápojů. Dostala také příručku označovanou jako Bunny Bible.

Nebyla to jen sbírka doporučení. Steinem se v reportáži podrobně věnovala systému pravidel, který určoval, jak se mají Bunny při práci chovat. Za některá porušení hrozily takzvané demerity, tedy trestné body. Jejich hromadění mohlo vést k pracovním postihům. Steinem tak postupně zjišťovala, že práce, která zvenčí vypadala jako bezstarostné zaměstnání v luxusním klubu, měla velmi přesně stanovená pravidla.

Jednou z nejvýraznějších součástí práce byl samozřejmě kostým. Steinem ve své reportáži popsala jeho přípravu do značných detailů. Bunny měly mít mimo jiné specifickou obuv a upravený vzhled. Podle pravidel měly boty podpatky vysoké nejméně tři palce. Dále také zjistila, že téměř všechny Bunny si podle jejích slov vycpávaly dekolt. Sama popisuje, jak jí s úpravou postavy pomáhala zaměstnankyně odpovědná za kostýmy.

Pro čtenáře její reportáže se tak postupně ukazovalo, že kostým nebyl jen oblečením, které si žena před směnou oblékla. Jeho nošení bylo spojeno s konkrétními požadavky na vzhled a chování.

Jedna z nejvýraznějších částí Steineminy zkušenosti přišla ještě předtím, než začala normálně pracovat. Musela absolvovat fyzickou prohlídku a krevní test. Ve své reportáži zjistila, že zaměstnankyně podstupují také takzvaný Wassermannův test, který se v té době používal k odhalování syfilis.

Bunny Steinem vysvětlila, že zdravotní požadavky souvisejí s předpisy státu New York. Ta si to ale ověřila. Kontaktovala příslušný úřad a zjistila, že takový požadavek státní zákon nestanovuje. Právě tento rozpor se později stal jedním z nejvýznamnějších bodů její reportáže. Steinem sama po letech vzpomínala, že zdravotní prohlídky a Wassermannovy testy po zveřejnění jejího článku skončily.

Dalším velkým problémem byly peníze. Inzerát, na který Steinem odpověděla, sliboval 200 až 300 dolarů týdně. Jenže základní mzda byla podle její reportáže podstatně nižší. Uváděla tam základní týdenní plat 50 dolarů. Další příjem závisel především na spropitném.

Ani spropitné ale Bunny nedostávaly celé. Pokud host připsal spropitné na účet, klub si z prvních 30 dolarů nechal polovinu, z další části do 60 dolarů čtvrtinu a zbytek nad 60 dolarů už jen pět procent. Hotovost, kterou Bunny dostaly přímo od hostů, si mohly nechat.

Výsledný příjem tak zdaleka neodpovídal částce, která se objevovala v pracovním inzerátu. Steinem později sama řekla, že zaměstnankyně nedostávaly slíbené mzdy a měly proto problém si práci dlouhodobě udržet.

Výdaje nekončily výplatou. Bunny si musely zajistit část věcí potřebných k práci a Steinem ve své reportáži zaznamenala také náklady spojené s údržbou kostýmu. Za jeho čištění a údržbu se podle pravidel platilo 2,50 dolaru denně.

Dále popisovala cenu černých punčoch, které byly součástí předepsaného vzhledu. Každý takový výdaj znamenal další část peněz, které zaměstnankyni zůstaly z jejího už tak omezeného příjmu. Práce Bunny proto podle její zkušenosti nebyla pouze otázkou toho, kolik člověk dostane na výplatě. Důležité bylo také to, kolik z vydělaných peněz nakonec skutečně zbyde.

Steinem se postupně dostávala k různým úkolům. Pracovala například jako Door Bunny, Hatcheck Bunny a později také jako Table Bunny. Každá z těchto pozic měla vlastní povinnosti. Při práci u dveří měla vítat hosty. U šatny zase přebírala jejich svrchní oděvy.

Teprve na samotném place poznala nejvýraznější rozdíl mezi tím, jak Playboy svou práci prezentoval, a tím, co znamenala pro samotné zaměstnankyně. Musela trávit dlouhé hodiny v kostýmu a na vysokých podpatcích. Steinem ve své reportáži popisovala únavu i fyzické nepohodlí spojené s dlouhým stáním.

Práce s hosty přinesla další problém. Bunny měly být přátelské, usměvavé a ochotné komunikovat se zákazníky. Současně ale Steinem zaznamenala situace, kdy muži zaměstnankyně obtěžovali nebo je zvali na schůzky mimo klub.

Podle pozdějšího shrnutí CBS mezi její zjištění patřilo také to, že mužští zákazníci zaměstnankyně oslovovali s návrhy a nabízeli jim například peníze nebo hotelové pokoje.

Bývalá Bunny Kathryn Leigh Scott, která v newyorském klubu pracovala ve stejné době, naopak později vzpomínala na své působení pozitivněji. Podle ní byly tehdejší poměry podle dnešních měřítek sexistické, ale ona sama klub vnímala také jako místo, kde byla zaměstnankyním poskytována určitá ochrana a kde platila přísná pravidla. Steinem tedy nepopsala univerzální zkušenost všech Playboy Bunny. Popsala svou vlastní zkušenost a situace, kterých si během undercover práce všimla.

Steinem se zároveň musela starat o to, aby její skutečná identita zůstala utajená. Pseudonym Marie Ochs nebyl vybrán náhodně. Použila jméno ze své rodiny a pro falešnou identitu vytvořila celý životopis. Jenže čím déle v klubu pracovala, tím obtížnější bylo svou identitu udržet. V průběhu zaměstnání se objevily otázky týkající se jejího věku a dokumentů. Nebyla totiž ve věku, který požadoval původní inzerát. Bylo jí 28 let, zatímco inzerát hledal mladé ženy ve věku 21 až 24 let. Přesto se jí podařilo konkurzem projít a do práce nastoupit.

Steinem nakonec v Playboy Clubu strávila jedenáct dní. Zkušenost poté přetavila do dvoudílné reportáže A Bunny's Tale, která vyšla v časopise Show v květnu a červnu 1963. Text byl napsán jako přímé svědectví z prostředí klubu.

Steinem čtenářům ukázala celý proces: od pracovního inzerátu přes přijímací řízení a školení až po samotnou práci. Díky tomu se její reportáž výrazně lišila od běžného článku o Playboyi. Nezůstala u toho, co bylo vidět hostům. Popsala také věci, které se odehrávaly mimo jejich dohled – pravidla pro zaměstnankyně, zdravotní vyšetření, systém spropitného, požadavky na vzhled a každodenní práci Bunny.

A Bunny's Tale Steinem přinesla značnou pozornost. Podle archivu New York University byla reportáž instrumentální při ukončení fyzických vyšetření uchazeček o práci v Playboy Clubu.

Steinem sama později uvedla, že některé věci, které v článku popsala, skutečně vedly ke změnám pracovních podmínek. „People did not get promised wages.“ („Lidé nedostali slíbené mzdy.“) řekla například v rozhovoru pro CBS a připomněla také právě zdravotní prohlídky a Wassermannovy testy.

Reportáž tedy nezůstala pouze u novinářského odhalení. Některé z praktik, které Steinem popsala, se následně změnily.

Dnes je A Bunny's Tale považována za jeden z nejznámějších příkladů Steineminy rané novinářské práce. Pro ni to však nebyla vzpomínka vždy příjemná. Později říkala, že undercover práce v Playboy Clubu byla z profesního hlediska něco, čeho litovala. Obávala se, že ji veřejnost nebude vnímat jako seriózní novinářku a že fotografie v kostýmu zastíní její další práci.

Zkušenost jí navíc přinesla další nabídky podobného typu. Jednou z nich bylo například navrhované undercover pátrání po prostituci, při němž se měla vydávat za prostitutku. Steinem tuto nabídku odmítla.

Současně ale později připustila, že reportáž měla smysl. Pomohla totiž upozornit na pracovní podmínky žen, které by jinak zůstaly skryté za image Playboye.

Když Steinem v roce 1963 vstoupila do Playboy Clubu jako Marie Ochs, byla především mladou novinářkou. V dalších letech se její kariéra výrazně změnila. Stala se jednou z nejvýraznějších osobností amerického ženského hnutí. V roce 1971 se podílela na založení National Women's Political Caucus a téhož roku se stala jednou ze spoluzakladatelek časopisu Ms. Její jméno se postupně stalo spojováno s bojem za práva žen, politickou rovnost a další společenské změny.

Její jedenáctidenní pobyt v Playboy Clubu se stal jednou z nejznámějších epizod její novinářské kariéry. Reportáž měla sílu právě proto, že Steinem nepsala jen z doslechu. Na vlastní kůži si vyzkoušela, jaké podmínky na Bunny čekaly.

Gloria Steinem zemřela 2. září 2026 ve věku 92 let. Zpráva o jejím úmrtí znovu připomněla i její ranou novinářskou práci, včetně undercover reportáže, která vznikla více než šedesát let před její smrtí.

Zdroje: