Jediná přežila pád letadla. Pak 11 dní bojovala o život v džungli

Na Štědrý den roku 1971 nastoupila sedmnáctiletá Juliane Koepckeová s matkou do letadla v Limě. O několik desítek minut později se stroj rozpadl ve vzduchu. Juliane vypadla z výšky přibližně tří kilometrů. Pád přežila. Potom ale musela dalších jedenáct dní přežít sama v amazonském pralese.

Ještě den předtím byl její život úplně obyčejný. Sedmnáctiletá Juliane Koepckeová trávila v Limě poslední dny před Vánocemi a společně s matkou se chystala odletět za otcem do Pucallpy.

Rodina se pak měla přesunout do oblasti amazonského pralesa, kde její rodiče provozovali výzkumnou stanici Panguana. Oba byli biologové a Juliane v tamním prostředí strávila část dětství. Tehdy ještě nemohla tušit, jak zásadní budou znalosti získané v pralese pro její vlastní přežití.

Let 508 společnosti LANSA odstartoval z Limy navzdory nepříznivému počasí. Nad Peru se nacházela silná bouřková oblast a letadlo se přibližně po dvaceti minutách dostalo do prudkých turbulencí. Cestující propadali panice. Juliane seděla vedle své matky a obě se držely za ruce.

Pak přišel blesk.

Stroj zasáhl blesk a následně začal ve vzduchu hořet a rozpadat se. Juliane se v sedačce ocitla mimo trup letadla. Stále byla připoutaná a řítila se z výšky přibližně tří kilometrů směrem k amazonskému pralesu.

Potom ztratila vědomí.

Jak přesně pád přežila, není s jistotou známo. Jednou z pozdějších teorií je, že řada sedadel, k níž byla připoutaná, mohla její pád zpomalit. Svou roli mohl sehrát také hustý porost pod ní.

Když se druhý den probudila, nejprve nechápala, co se stalo. Brzy jí ale došlo, že přežila leteckou katastrofu. Kolem ní nebylo letadlo ani ostatní cestující. Jen džungle.

Byla zraněná. Měla zlomenou klíční kost, otřes mozku, poranění a silně oteklé oko. Ztratila brýle a neměla téměř žádné vybavení. Přesto se musela rozhodnout, co dál. Nejprve hledala svou matku. Místo ní ale narazila na mrtvé cestující. Tehdy ještě netušila, že její matka havárii také přežila.

Juliane však věděla pouze to, že musí najít pomoc. A právě v tu chvíli se ukázalo, že její dětství v amazonském pralese nebylo jen neobvyklou součástí jejího života. Mohlo jí zachránit život.

Její rodiče byli biologové a v amazonském pralese založili výzkumnou stanici Panguana. Juliane tam od dětství poznávala prostředí, které by pro většinu lidí znamenalo naprostou neznámou.

Věděla, jak se v pralese orientovat, a především věděla, že vodní tok může vést k lidem. Začala proto postupovat podél potoka a později řeky. Nebyla to snadná cesta. Byla hladová, zraněná a neustále vystavená vlhku a hmyzu. Do jedné z hlubokých ran se jí dostaly larvy. Neměla jistotu, že ji někdo hledá, a netušila, jak daleko od civilizace se nachází.

Přesto pokračovala.

Juliane postupovala pralesem jedenáct dní. Každý další den znamenal další hodiny v prostředí, kde byla sama a kde mohla snadno ztratit orientaci. Neměla jídlo a byla odkázaná na to, co dokázala v pralese najít a využít. Zároveň se musela vypořádat se svými zraněními.

Její znalosti však byly v této situaci zásadní. Věděla, že nemá smysl bezcílně bloudit džunglí. Držela se vody a pokračovala po proudu. Den za dnem. Až konečně narazila na místo, které znamenalo jedinou věc. Lidi.

Juliane dorazila k táboru místních dřevařů. Ti jí poskytli pomoc a následně ji dopravili do civilizace. Odtud se dostala do nemocnice, kde se mohla začít zotavovat. Po jedenácti dnech byla konečně v bezpečí.

Až potom se naplno ukázalo, jak vysokou cenu za katastrofu zaplatila. Juliane byla jediným člověkem z letu 508, který havárii a následné přežití v pralese zvládl. Někteří další cestující podle dostupných údajů přežili samotný pád, ale později zemřeli v pralese, než se k nim dostala pomoc.

Juliane se po uzdravení vrátila na místo havárie a pomáhala při hledání trosek a ostatků. Tělo její matky bylo nalezeno až 12. ledna 1972. Teprve tehdy bylo definitivně jasné, že žena, která seděla vedle své dcery v posledních minutách letu, neměla stejné štěstí. Její matka havárii přežila, ale utrpěla natolik vážná zranění, že po několika dnech v pralese zemřela.

Pro Juliane tím tragédie neskončila. Fyzická zranění se postupně zahojila, ale vzpomínky na havárii a smrt matky ji provázely ještě dlouhé roky. Mívala noční můry a dlouho se snažila držet stranou pozornosti médií. Přesto se nakonec k místu, které jí změnilo život, vrátila.

Juliane vystudovala biologii, získala doktorát a věnovala se zoologii a výzkumu tropických oblastí, mimo jiné netopýrům. Po smrti svého otce v roce 2000 převzala vedení výzkumné stanice Panguana, kterou její rodiče založili.

K místu havárie se později vrátila také s německým režisérem Wernerem Herzogem, který o jejím příběhu natočil dokument Wings of Hope. Pro Juliane byla tato cesta podle jejích pozdějších vyjádření určitým způsobem vyrovnání se s událostí, která ji provázela od sedmnácti let.

Její příběh je pozoruhodný nejen samotným pádem z výšky několika kilometrů. Stejně neuvěřitelné je to, co následovalo.

Sedmnáctiletá dívka přežila rozpad letadla ve vzduchu. Potom se sama vydala amazonským pralesem, přestože byla zraněná a bez vybavení. Jedenáct dní hledala cestu k lidem.

A nakonec ji našla.

Možná největší paradox jejího příběhu spočívá v tom, že prostředí, které se pro ni po havárii stalo největším nebezpečím, zároveň pomohlo zachránit její život. Juliane totiž džungli neznala pouze jako místo plné nebezpečí. Byla to krajina, kterou díky svým rodičům poznávala už od dětství.

Na Štědrý den roku 1971 do ní vstoupila jako sedmnáctiletá dívka, která se snažila přežít.

O několik desetiletí později se do stejného prostředí vracela jako vědkyně.

Tentokrát už dobrovolně.

Zdroje: