Karel Čurda: Parašutista, který se stal symbolem zrady

Karel Čurda se narodil v roce 1911 v Nové Hlíně u Třeboně. Po okupaci Československa se rozhodl odejít do zahraničí a přidat se k odboji. Přes Polsko a Francii se dostal do Velké Británie. Tam vstoupil do československých jednotek a prošel výcvikem pro zvláštní operace. V roce 1942 byl vybrán k nasazení v okupované vlasti.

V noci z 27. na 28. března 1942 byl vysazen v rámci výsadku Out Distance. Jeho úkolem bylo působit v okupovaném Československu a zapojit se do odbojové a sabotážní činnosti. Do země, ze které před několika lety uprchl před nacistickou okupací, se nyní vracel jako voják. Netušil, že se sem jednou zapíše také jako zrádce.

Dne 27. května 1942 zaútočili Jozef Gabčík a Jan Kubiš v Praze na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Ten dne 4. června podlehl svým zraněním.

Karel Čurda nebyl jedním z mužů, kteří provedli atentát na Heydricha. Stejně jako oni byl ale československým parašutistou vyslaným z Británie do okupované vlasti. Po atentátu se jejich cesty osudově propojily.

Nacistická odveta byla brutální. Následovalo zatýkání, popravy a vyhlazení Lidic a Ležáků. Po pachatelích atentátu pátralo gestapo po celém Protektorátu. Parašutisté se mezitím ukrývali v Praze. Postupně se několik z nich dostalo do krypty pravoslavného chrámu svatého Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. Čurda mezi nimi nebyl.

O možnosti ukrýt se v kostele se nedozvěděl a 28. května odjel z vlastního rozhodnutí k matce do Nové Hlíny u Třeboně. Právě tam se začal odehrávat zlom, který z něj později udělá jednoho z nejznámějších zrádců českého odboje.

Čurda věděl, co se v Protektorátu děje. Po atentátu následovaly popravy, zatýkání a rozsáhlé pátrání po parašutistech i lidech, kteří jim pomáhali. Co přesně se v Čurdovi v těch dnech odehrávalo, nelze s jistotou říct. Historici však jako důležitý faktor uvádějí strach o vlastní život i obavy o osud jeho rodiny. Čurda se navíc dozvídal o nacistických represích, které po atentátu následovaly.

To jeho pozdější rozhodnutí neomlouvá. O to výraznější je ale kontrast s jeho předchozím životem. Do zahraničí odešel dobrovolně, prošel vojenským výcvikem a vrátil se do okupované země jako parašutista.

Dne 16. června 1942 vstoupil Karel Čurda do pražského Petschkova paláce. Přišel dobrovolně. Gestapu poskytl informace o atentátnících a jejich spolupracovnících. Uvedl také jména lidí a rodin, které parašutistům pomáhaly. Jeho výpověď tak poskytla nacistům důležité stopy k další části odbojové sítě.

Jedním z lidí, na které se díky Čurdovým informacím zaměřilo gestapo, byl Vlastimil Moravec. Při brutálním výslechu nakonec prozradil místo, kde se parašutisté ukrývali. Právě tato informace umožnila nacistům zaměřit se na kryptu chrámu svatého Cyrila a Metoděje

Brzy ráno 18. června 1942 obklíčilo chrám svatého Cyrila a Metoděje přibližně 800 německých vojáků. Uvnitř bylo sedm parašutistů. Jozef Gabčík, Jan Kubiš, Adolf Opálka, Josef Bublík, Jan Hrubý, Jaroslav Švarc a Josef Valčík. Proti obrovské přesile se několik hodin bránili.

Němci se nejprve pokusili dostat muže ukryté na kůru. Poté obrátili pozornost ke kryptě. Pokoušeli se parašutisty vyhnat pomocí vody a slzného plynu. A pak se před kryptou objevil Karel Čurda. Muž, který s některými z nich sdílel výcvik a ještě nedávno bojoval na stejné straně. Parašutisté se odmítli vzdát. Proti mnohonásobné přesile bojovali několik hodin. Neměli šanci uniknout. Všichni nakonec zemřeli.

Za informace získal Čurda část nacisty vypsané odměny. Šlo o pět milionů protektorátních korun, tedy čtvrtinu z celkové odměny dvaceti milionů. Později dostal také byt a změnil si jméno na Karl Jerhot.

Je snadné si představit, že právě peníze byly hlavním důvodem jeho rozhodnutí. Jenže samotné peníze celý příběh nevysvětlují. Historici mezi možné motivy řadí především strach, obavy o vlastní život a rodinu a tlak způsobený nacistickými represemi. Přesnou motivaci Karla Čurdy už dnes určit nelze. Historický výzkum zároveň upozorňuje, že jeho osobnost byla později často popisována mnohem černobíleji, než odpovídají dochované prameny.

To ale nemění nic na následcích jeho rozhodnutí. Lidé, jejichž jména gestapu prozradil, byli zatýkáni. Někteří zemřeli. Další skončili v koncentračních táborech nebo byli popraveni. Čurda si zachránil život. Jeho spolubojovníci ne.

Po skončení války se Čurda nedokázal jednoduše vrátit k normálnímu životu. Jeho minulost vyšla najevo a byl zatčen. V dubnu 1947 byl odsouzen k trestu smrti za vlastizradu. Dne 29. dubna 1947 byl v Praze popraven. Člověk, který kdysi opustil okupovanou vlast, aby proti nacistům bojoval, tak zemřel jako odsouzený zrádce.

Karel Čurda se stal symbolem zrady. A není těžké pochopit proč. Jeho výpověď pomohla nacistům rozkrýt část sítě lidí, kteří parašutistům pomáhali, a nakonec přispěla i k odhalení jejich úkrytu. Současně je ale příliš jednoduché představit si ho jako člověka, který byl od začátku zbabělý a čekal jen na příležitost své spolubojovníky prodat.

Do zahraničí odešel dobrovolně. Prošel vojenským výcvikem. Vrátil se do okupované země a riskoval vlastní život. A potom se zlomil. To jeho zradu neomlouvá. Možná ji ale činí ještě děsivější.

Čurdův příběh totiž neukazuje, že hrdina a zrádce jsou vždy dvě odlišné skupiny lidí. Ukazuje, že člověk může v jednom okamžiku riskovat život pro ostatní a v jiném udělat rozhodnutí, které jim život vezme.

A právě proto se na Karla Čurdu dodnes tak těžko zapomíná.

Zdroje: