Nemá ruce, přesto pilotuje letadlo: Příběh Jessicy Cox

Když byla Jessica Cox malá, chtěla dělat stejné věci jako ostatní děti. Lézt po prolézačkách, houpat se, běhat a zkoušet všechno, co patřilo k dětství. Jenže zatímco ostatní děti se jednoduše rozběhly, Jessica se často musela nejdřív zamyslet, jak něco udělat.

Narodila se bez obou paží. Lékaři dodnes přesně nevědí proč. Nebyl to následek úrazu ani amputace. Její paže se během vývoje v děloze jednoduše nevytvořily. Pro Jessicu samotnou to ale zpočátku nebyla žádná záhada. Jiný život neznala. Až když začala chodit mezi ostatní děti, zjistila, že její svět je odlišný.

Jako dítě se často ptala své matky, proč nemá ruce, když je mají všichni kolem ní. Nešlo přitom jen o samotný tělesný rozdíl. Jessica si všímala především toho, jak na ni reagují ostatní. Některé děti se jí posmívaly, lidé se dívali a ona nerozuměla tomu, proč je kvůli svému tělu vnímána jinak.

„Proč jsem jiná?“ ptala se podle svých pozdějších vzpomínek. Byla naštvaná. Nejen kvůli tomu, co sama nemohla dělat, ale také kvůli tomu, že svět kolem ní byl vytvořen především pro lidi s rukama. Její rodiče se jí přesto snažili dát co největší samostatnost. Od malička se učila používat nohy místo rukou. To, co je pro většinu lidí automatické, se pro ni stalo dovedností. Naučila se například brát věci pomocí prstů u nohou, psát, oblékat se nebo jíst. Nepovažovala to za zvláštní. Byl to jednoduše její způsob života.

Její rodiče jí ale chtěli dát možnost používat také protézy. Jessica je začala nosit jako dítě a celkem s nimi strávila přibližně jedenáct let. Chodila s nimi do školy a učila se je používat stejně jako jiné děti své ruce. Jenže jí nikdy nepřipadaly přirozené. Byly těžké, nepohodlné a omezovaly ji v něčem, co už dávno uměla – používat vlastní nohy.

V hlavě měla ale stále představu, že by měla vypadat jako ostatní. Protézy jí umožňovaly alespoň částečně splynout s okolím. Ve čtrnácti letech ale udělala rozhodnutí, které pro ni znamenalo mnohem víc než jen odložení pomůcky. Protézy nechala doma. A už si je nevzala.

Později vysvětlovala, že tehdy chtěla být jednoduše sama sebou. Ne Jessicou, která se snaží vypadat jako člověk s rukama, ale Jessicou, která se narodila bez nich. Pro ni to byl začátek nové etapy.

Jessica se postupně naučila používat nohy způsobem, který může na první pohled působit neuvěřitelně. Píše na klávesnici, řídí auto, obléká se, jí, otevírá dveře a zvládá řadu běžných činností bez pomoci druhých.

Začala také sportovat. V deseti letech se věnovala taekwondu a ve čtrnácti získala černý pás. Později se účastnila soutěží a v roce 2014 se stala arizonskou šampionkou ve své kategorii. Sport jí dal něco, co potřebovala možná ještě víc než samotnou fyzickou kondici. Sebevědomí. Pomohl jí také vyrovnat se s hněvem, který v sobě jako dítě často cítila. Jessica se totiž postupně přestávala soustředit na to, co nemá. Místo toho hledala, co může dělat s tím, co má.

Příběh Jessicy Cox by sváděl k jednoduchému vysvětlení: narodila se bez rukou, odmalička překonávala překážky a jednou se rozhodla stát pilotkou. Ve skutečnosti to ale bylo jinak. Jessica se totiž létání bála. Už jako dítě měla z letadel nepříjemný pocit. Vadilo jí, že ve vzduchu nemá kontrolu nad tím, co se děje.

Po vysoké škole ale dostala nabídku vyzkoušet si let v malém jednomotorovém letadle. Byla nervózní. Přesto nastoupila. A potom přišel okamžik, který všechno změnil. Pilot jí dovolil položit nohu na řízení. Jessica poprvé ucítila, že letadlo může ovládat sama. Strach, který do té doby měla z létání, najednou začal ustupovat něčemu jinému. Pocitu kontroly. A právě tehdy se rozhodla, že se stane pilotkou.

Rozhodnout se je jedna věc. Najít letadlo a člověka, který ji skutečně naučí létat, byla věc druhá. Jessica potřebovala najít instruktora, který bude ochotný ji nejen učit, ale také věřit, že může splnit všechny požadavky pilotního výcviku. Problém byl i v samotných letadlech. Většina z nich je samozřejmě konstruována pro lidi, kteří používají ruce a nohy jiným způsobem.

Nakonec našla letoun Ercoupe. Jeho konstrukce jí vyhovovala, protože neměl klasické pedály směrovky. Jessica tak mohla letadlo ovládat nohama. Jednou nohou pracovala s řízením a druhou ovládala další prvky. Nebyl to žádný speciálně vyrobený stroj. Bylo to standardní letadlo, které jednoduše umožňovalo najít způsob, jak ho přizpůsobit jejímu tělu.

Výcvik trval přibližně tři roky. A nebyl jednoduchý. Musela zvládnout všechno, co se očekává od běžného pilota. Rozdíl byl pouze v tom, že místo rukou používala nohy.

Po letech příprav přišel den, kdy se její sen stal skutečností. 10. října 2008 získala Jessica Cox pilotní průkaz Sport Pilot Certificate. Stala se tak první ženou, která podle Guinnessovy knihy rekordů pilotovala letadlo nohama. A zároveň prvním licencovaným pilotem bez paží.

Letoun Ercoupe ovládala vlastníma nohama – jednou řídila a druhou pracovala s dalšími ovládacími prvky. Na zemi to mohlo vypadat jako něco téměř neuvěřitelného. Ve vzduchu to ale pro Jessicu byla především práce pilota. Musela sledovat let, ovládat stroj a rozhodovat se stejně jako kdokoli jiný. Rozdíl byl jen v tom, čím držela řízení.

Možná nejzajímavější část jejího příběhu se ale odehrála ještě předtím, než vůbec vzlétla. Jessica celý život poslouchala nebo cítila, že je jiná. Ve škole, mezi dětmi, při používání protéz, při hledání instruktora. Při každé činnosti, která byla navržena pro člověka s rukama. Jenže v kokpitu se něco změnilo. Její instruktor si postupně přestal všímat toho, že nemá ruce. Viděl před sebou pilotku. Člověka, který se musí soustředit na let a bezpečně ovládat letadlo. A přesně to také dělala.

Na Jessice je přitom pozoruhodné, že o svém příběhu nemluví jako o životě bez strachu. Strach z létání nezmizel úplně. Dodnes přiznává, že ji mohou znervózňovat například turbulence nebo špatné počasí. Rozdíl je v něčem jiném. Už ví, že strach nemusí automaticky znamenat, že má člověk přestat.

Když se rozhodla stát pilotkou, nečekala, až se přestane bát. Nejdřív se naučila létat. A potom zjistila, že strach nad ní nemusí mít poslední slovo.

Jessica dnes létá už řadu let. Věnuje se také přednášení a práci s lidmi se zdravotním postižením. Vznikl o ní dokument Right Footed, který sleduje nejen její cestu k pilotnímu průkazu, ale také její práci s dětmi se zdravotním postižením a jejich rodinami.

Její vlastní život se tak stal něčím, co může předávat dál. Ne jako návod, jak být silný. Spíš jako důkaz, že někdy je potřeba přestat hledat jediný správný způsob. Jessica Cox se nenaučila dělat všechno stejně jako ostatní. Naučila se dělat věci po svém.

A možná právě proto je její příběh mnohem zajímavější než jednoduché vyprávění o ženě, která překonala svůj handicap. Ona totiž své tělo nepřekonala. Nikdy se nestalo, že by jí ruce najednou nechyběly. Jen se postupně naučila, že život nemusí vypadat podle návodu, který dostali všichni ostatní.

Když jí bylo čtrnáct, odložila protézy a rozhodla se být sama sebou. Když jí bylo přes dvacet, nastoupila do letadla, přestože se létání bála. A v roce 2008 se odlepila od země. Bez rukou. S nohama na řízení. A konečně s pocitem, že ve vzduchu už není nic, co by ji drželo při zemi.

Zdroje: