Werich ho bránil, režim neustoupil. Jak padl na dno Vlasta Burian

V létě roku 1945 stál hlouček lidí na Karlově mostě a díval se dolů na Kampu. Odklízet trosky po bojích tam musela skupina vězňů pod dohledem ozbrojené stráže. Mezi nimi stál muž svlečený do půl těla s dlažební kostkou v ruce.

Byl to Vlasta Burian. Ještě o několik měsíců dříve přitom inkasoval honoráře v řádech sta tisíců korun, vlastnil luxusní vilu a plnil divadla i kina po celé zemi.

Syn libereckého krejčího se vypracoval na absolutní špičku tehdejšího showbyznysu. Hrál ve filmu, v divadle, propůjčoval tvář reklamám a jeho jménem se jmenovaly i bonbóny „burianky“. Byl také fanatickým sportovcem. Chytal v bráně za AC Sparta Praha, hrál tenis a závodně jezdil na kole.

Vydělával až desetkrát více než jeho kolegové a své bohatství neskrýval. Na pražské Hanspaulce si postavil sídlo s bazénem, tenisovým kurtem a střelnicí. Burian spoléhal na to, že jeho obrovská popularita u veřejnosti představuje dostatečnou ochranu před jakoukoliv politikou.

Za druhé světové války Burian na rozdíl od Voskovce s Werichem do exilu neodjel. V Německu byl známý už od roku 1930 díky německé verzi filmu C. a k. polní maršálek a okupanti se jeho vlivu na české publikum snažili využít.

Burian se však přímé spolupráci s režimem vyhýbal. Na kamerových zkouškách předstíral, že neumí dostatečně německy, přestože v německojazyčném prostředí vyrůstal. Od odmítání rozhlasových skečů kličkoval omluvnými dopisy. Tvrdil v nich, že trpí chronickým zánětem hltanu a jelikož mu odebrali automobil, cesta přeplněnou tramvají z Hanspaulky by jeho zdravotní stav dál zhoršila.

Osudným se mu však stal rozhlasový skeč Hvězdy nad Baltimore z roku 1941, v němž parodoval Jana Masaryka. Do nahrávání nastoupil pod nátlakem okupantů. „Co mohl dělat? Nemohl jim přece říct: Jděte do prdele!“ komentoval to později s odstupem sám Jan Werich.

Po osvobození v roce 1945 potřebovala společnost i nově nastupující garnitura jasné viníky. Burian byl ideálním cílem: vyčníval, byl bohatý, veřejně známý a odmítal vstoupit do KSČ. Režisér Jiří Menzel k tomu později uvedl: „Ti, co měli máslo na hlavě, nastrčili Buriana, aby pod tím svícnem byla tma a na ostatní nebylo vidět.“

Proti herci u výslechů vypovídala i Lída Baarová, která se tím sama snažila vyhnout přísnému trestu. Obvinění z veřejného propagování nacismu byla přitom zkreslená. Jeho známé gestikulování pravicí v divadle byla ve skutečnosti satira, kterou doplňoval slovy: „Takhle vysoko skáče můj pes, když přijdu domů.“

Mimořádný lidový soud a trestní komise mu nakonec vyměřily těžké tresty: vězení, půlmilionovou pokutu a konfiskaci majetku včetně dejvické vily. Divadlo Vlasty Buriana bylo znárodněno a přejmenováno.

Z vězení vyšel finančně i lidsky zničený. V soukromí trpěl maniodepresivními stavy a poválečný proces jeho psychiku definitivně zlomil. Musel pracovat jako vážný v severočeských dolech, skladník nebo pomocník na horské Hříběcí boudě u Vrchlabí, kde vozil kufry a loupal brambory.

Když ho návštěvníci poznali a žádali ho o vystoupení, narazil na úřední zákaz, podle kterého nesměl na jeviště vstoupit. Burian to vyřešil s humorem sobě vlastním. Na jeviště nevstoupil, ale nechal se na něj přenést v náručí jiných lidí.

K oficiálnímu hraní se směl vrátit až v padesátých letech. Působil v divadle v Kladně a později v Karlíně, musel však vystupovat v budovatelských estrádách a filmech typu Slepice a kostelník.

Když ho pamětníci žádali o podpis pro „krále komiků“, odpovídal: „Král? Kdepak král… Teď už jenom králíček.“

Aby se uživil, objížděl s estrádními programy regiony i v době, kdy už byl vážně nemocný. Poslední představení odehrál se zápalem plic. Zemřel 31. ledna 1962 na plicní embolii ve věku 70 let. Jeho manželka Nina zemřela o dva měsíce později. Plné soudní a morální rehabilitace se Vlasta Burian dočkal až v roce 1994.

Zdroje: