Olga Hepnarová: Psychologie pomsty a konec poslední popravené ženy

Olga Hepnarová nebyla vražedkyní, která by jednala v afektu. Její čin nebyl výsledkem náhlého pominutí smyslů ani neovladatelného impulsu. Šlo pravděpodobně o jednu z nejchladněji vykalkulovaných masových vražd v našich dějinách. 10. července 1973 usedla za volant náklaďáku Praga RN a na pražském Strossmayerově náměstí vjela přímo do lidí na tramvajové zastávce. Zabila 8 lidí a dalších několik těžce zranila. Jejím motivem nebyl zisk ani touha po slávě, ale brutální snaha vyrovnat si účty se světem, který v jejích očích nezasloužil nic jiného než pomstu.

„Toto je můj rozsudek: Já, Olga Hepnarová, oběť vaší bestiality, odsuzuji vás k trestu smrti přejetím.“ napsala v šokujícím dopise, který před činem odeslala redakcím Svobodného slova a Mladého světa. Veřejnost se zpočátku upínala k naději, že šlo o tragickou nehodu. Například o technickou závadu nebo náhlou nevolnost řidičky. Hepnarová však tyto iluze okamžitě po svém zatčení rozmetala. Svůj čin přiznala s ledovým klidem a bez špetky lítosti.

Cesta k onomu tragickému dni začala mnohem dříve. Olga se už od útlého věku potýkala s neschopností navázat citové pouto k okolí. Její vnitřní svět byl prázdný a plochý. Už ve třinácti letech se pokusila o sebevraždu, po níž skončila v psychiatrické léčebně v Opařanech. Právě tam se v ní upevnila nenávist k systému, který považovala za nástroj útlaku.

Vlastní život vnímala jako řetězec nekončící šikany a odmítání. Zatímco jiné děti se s pocitem osamělosti perou smutkem, v Olze rostla mrazivá agresivita. Uzavřela se do sebe a přijala roli oběti, proti které stojí zbytek světa. „Jsem zničený člověk. Člověk zničený lidmi. Mám tedy na vybranou: zabít sebe, nebo zabít druhé. A rozhoduji se takto: Oplatím svým nenávistníkům.“ deklarovala později svůj postoj, který se stal jejím životním krédem.

Dnešní optikou bychom Olgu mohli vidět jako předchůdkyni radikalizovaných osamělých vlků. Cítila se vyčleněná, nepochopená a odpojená od společnosti. Práce řidičky z povolání jí vyhovovala. V kabině náklaďáku byla v bezpečí své samoty. Auto pro ni přestalo být strojem a stalo se zbraní hromadného ničení.

Přestože byla vysoce inteligentní a dokázala své stavy brilantně popsat, zcela jí chyběla empatie. Lidé, kteří onoho dne čekali na tramvaj, pro ni nebyli živými bytostmi s vlastními osudy a rodinami. Byli pro ni jen anonymními symboly lidstva, které ji údajně zničilo.

Chladnokrevnost, s jakou Hepnarová 10. července postupovala, je děsivá. Půjčeným náklaďákem si místo činu nejprve obhlédla. Protože se jí zdálo, že je na zastávce příliš málo lidí, odjela a čekala celou hodinu, než se prostor zaplní. Tahle racionální trpělivost je u masových vrahů výjimečná a o to děsivější.

Když nastal správný okamžik, nasměrovala vůz do davu a sešlápla plyn. Po nárazu zůstala klidně sedět v autě a čekala, až si pro ni přijde policie. Žádný pokus o útěk, žádné emoce. Vykonala svou spravedlnost.

Znalci u soudu čelili ženě, která nebyla šílená v klasickém slova smyslu. Netrpěla bludy. Velmi dobře věděla, co dělá. Trpěla však hlubokou poruchou osobnosti. U soudu trvala na tom, že je duševně zcela v pořádku a že viníkem v celé situaci je samotná společnost.

Své okolí dráždila arogancí a naprostým nezájmem o obhajobu. Tvrdila, že kdyby měla možnost, vraždila by znovu. Tím si v podstatě sama podepsala rozsudek smrti, o který vlastně celou dobu stála. Svou popravu vnímala jako završení své mučednické role. Přesto se její ocelová maska vteřinu před koncem roztříštila. Těsně před šibenicí se psychicky zhroutila a k výkonu trestu ji museli násilím dovléct.

Stala se poslední ženou popravenou na našem území. Šibenice na Pankráci ukončila příběh člověka, který uvěřil, že jeho vlastní bolest mu dává právo brát životy ostatním.

Olga Hepnarová zůstává mementem toho, jak ničivá může být inteligentní, tiše živená nenávist. Nebyla monstrem z hororu, byla produktem hluboké samoty a neschopnosti najít cestu k ostatním. Zatímco vrazi jako Straka nebo Hojer jednali na základě pudů, Olga vraždila z vnitřního a zvráceného přesvědčení. A právě tato promyšlenost z ní dělá postavu, která nás bude děsit i po padesáti letech.

Olga Hepnarová se stala poslední popravenou ženou u nás (12. března 1975) spíše shodou historických okolností než výjimečností svého činu. Přestože i po ní ženy páchaly brutální vraždy, soudy začaly stále častěji využívat doživotní tresty a absolutní trest se stával vzácnějším. Společnost se pomalu posouvala k humanizaci justice, která vyvrcholila po sametové revoluci.

V roce 1990 byl trest smrti v Československu definitivně zrušen. Pokud by Olga vraždila o patnáct let později, pravděpodobně by dožila v izolaci věznice v Opavě. Tím, že odmítla jakoukoli obhajobu a u soudu se chovala arogantně, si však v roce 1974 v podstatě sama vynutila potvrzení nejvyšší sazby. Její smrt v suterénu pankrácké věznice tak zůstává definitivní tečkou za érou, kdy stát mohl legálně vzít život ženě.

Zdroje: