Vrah na oddělení ARO: Proč ho systém nedokázal včas odhalit?

Většina z nás si představuje, že vrah je někdo, koho poznáme na první pohled. Někdo s temným pohledem, agresivním chováním nebo podivín, co žije na okraji společnosti. Jenže Petr Zelenka byl přesným opakem. Byl to ten fajn kolega, ten šikovný zdravotní bratr, kterému byste bez váhání svěřili život svého otce nebo matky. A přesně to lidé v Havlíčkově Brodě dělali.

Proč trvalo tak dlouho, než ho někdo zastavil? A co se vlastně děje v hlavě člověka, který promění lék ve vražednou zbraň? Na tomto případu je nejzajímavější to, že nebyl o brutalitě, ale o dokonalém využití systému. Zelenka nezabíjel proti systému, on zabíjel s jeho pomocí.

Nemocnice je místem, kde lidé automaticky očekávají bezpečí. Odevzdávají se v ní do rukou odborníků s vírou, že jejich jediným cílem je jim pomoct. Jenže v roce 2006 se v Havlíčkově Brodě tato víra rozplynula v děsivou noční můru. Případ Petra Zelenky, známého jako heparinový vrah, dodnes zůstává připomínkou toho, jak snadno může selhat kontrola.

Oddělení ARO (Anesteziologicko-resuscitační oddělení) je místo, kde stroje dýchají za lidi a kde je smrt neustále přítomná. Právě zde Petr Zelenka našel svou dokonalou zbraň. Heparin.

Proč právě ten? Heparin je lék na ředění krve. Při správné dávkování brání vzniku nebezpečných sraženin. Ale ve vysokých dávkách začne pacient nekontrolovaně krvácet z ran, nosu, dásní, do vnitřních orgánů. To se dá u člověka v kritickém stavu po operaci snadno interpretovat jako přirozené selhání. A přesně toho Zelenka využil.

Z pohledu forenzní toxikologie byl Zelenka geniální. Heparin má totiž velmi krátkou životnost. V lidském těle se odbourává neuvěřitelně rychle. Pokud lékaři nepojmou podezření okamžitě a neodeberou vzorek krve v řádu desítek minut, heparin vykoná svou práci a z těla se vypaří. Zůstane jen mrtvé tělo a diagnóza: masivní vnitřní krvácení nejasného původu. Patolog při běžné pitvě nic nepozná.

Proč to dělal? To je otázka, která trápila vyšetřovatele i soudní znalce.  Zelenka nebyl sadista, který by se vyžíval v bolesti. Jeho motivací byl pocit moci.

Psychologové u něj popsali tzv. komplex boha. Na oddělení ARO leží lidé v bezvědomí, zcela závislí na péči personálu. Zelenka, který v osobním životě mohl pociťovat frustraci nebo nedostatek uznání, zde najednou měl moc nad lidskými životy.

Podáním heparinu vyvolal krizi. V ten moment se tiché oddělení proměnilo v bojiště. Přiběhli lékaři, začala dramatická záchrana, pípaly monitory. A uprostřed toho všeho stál on. Jediný člověk v místnosti, který znal skutečnou příčinu chaosu. Tato informační převaha nad vysoce vzdělanými lékaři mu dodávala pocit neuvěřitelné nadřazenosti. On byl tím, kdo rozhodoval, zda se pacient dožije rána nebo ne.

Jedna z nejčastějších otázek, která se po odhalení vražd vyrojila, byla: „Jak to, že si toho sestry a lékaři nevšimli dřív?“ Odpověď je krutá. Oni si toho všimli. Všimli si, že jim lidé umírají pod rukama víc než obvykle. Ale naše mysl funguje na principu konfirmačního zkreslení.

Když máte rádi svého kolegu a věříte své nemocnici, váš mozek automaticky filtruje fakta tak, aby do tohoto obrazu zapadala. Je to jen špatná šarže léků, říkali si. Je to prostě smůla na těžké případy. Připustit, že vedle vás v kuchyňce pije kávu vrah, je psychicky tak náročné, že raději uvěříte jakékoliv jiné lži.

Zlom přišel s primářem Pavlem Longinem. Ten udělal něco, co policie dělá až jako poslední možnost. Začal analyzovat statistiky. Sestavil si tabulku služeb a úmrtí. A jméno Petr Zelenka z ní vyskočilo jako červený vykřičník.

Jedním z nejmrazivějších faktů celého případu, na který se často zapomíná, je Zelenkova cesta po odchodu z Havlíčkova Brodu. Poté, co byl propuštěn pro podezření z pochybení (nemocnice se zpočátku snažila vyhnout skandálu), nastoupil jako zdravotník v nemocnici v Jihlavě.

Je to děsivá ukázka toho, jak snadno mohl vrah proplouvat systémem. Kdyby primář Longin nepokračoval ve svém soukromém vyšetřování, nenechal podat trestní oznámení a netlačil na policii, Zelenka mohl v Jihlavě začít znovu. Vrah s čistým trestním rejstříkem a dobrým doporučením mohl zabíjet dál, jen o pár desítek kilometrů jinde.

Když se konečně zapojila policie, neměla nic v rukách. Žádné důkazy. Většina obětí už byla pohřbena, mnohá zpopelněna. Důkazy v krvi byly dávno pryč. Kriminalisté museli sáhnout k extrémním opatřením, a to k exhumacím.

Soudní lékaři hledali zbytkové stopy heparinu ve tkáních, které se rozkládají pomaleji. Ale hlavním pilířem obžaloby se nakonec stala kombinace Longinových statistik a Zelenkova vlastního přiznání. Zelenka se během výslechů choval klidně, mluvil o svých činech téměř jako o experimentu. Tato chladnokrevnost vyšetřovatele šokovala víc než samotné vraždy.

Petr Zelenka byl v únoru 2008 odsouzen k doživotnímu trestu odnětí svobody za 8 vražd a 9 pokusů o ně. Skutečné číslo bude ale pravděpodobně o něco vyšší. On sám se později snažil svou výpověď zpochybnit, tvrdil, že byl k přiznání donucen, ale důkazní řetězec byl příliš silný.

Jeho případ změnil českou medicínu. Nemocnice zavedly přísnější kontroly při nakládání s nebezpečnými léky. Heparin a podobné látky jsou dnes pod mnohem přísnější kontrolou a jejich spotřeba se sleduje elektronicky v reálném čase. Dále vznikly systémy hlášení nežádoucích událostí.

Zelenkův případ ukázal slabinu systému postaveného na důvěře. Potvrdil, že v nemocničním prostředí je anonymní kontrola dat stejně důležitá jako samotná péče. Tam, kde kontrolu nahradí slepá víra v autoritu nebo kolegiální loajalitu, vzniká prostor pro zneužití moci. Skutečné nebezpečí totiž často nepřichází zvenčí, ale od těch, do jejichž rukou se s důvěrou odevzdáváme.

True crime nemá být jen o fascinaci násilím. Je to hlavně příležitost podívat se na to, kde jako společnost děláme chyby. Případ Petra Zelenky je dodnes připomínkou, že systém je jen tak silný, jak silní jsou lidé v něm. Nejdůležitější pojistkou totiž není jen moderní technika, ale naše vlastní všímavost. Schopnost klást si nepříjemné otázky i ve chvíli, kdy se všechno zdá být v naprostém pořádku a vrah s námi pije kávu v jedné kuchyňce.

Zdroje: