Přehrada na Bílé Desné měla chránit před povodněmi. Pak se protrhla

Jizerské hory znaly ničivé povodně dávno předtím, než na Bílé Desné vyrostla přehrada. Ve druhé polovině 19. století oblast opakovaně zasahovala velká voda. Jedna z nejhorších povodní přišla v roce 1897. Jen na české straně tehdy zemřelo kolem 120 lidí a škody dosáhly milionů rakouských korun.

Právě povodně byly důvodem, proč se začalo vážně uvažovat o výstavbě přehrad. Na Bílé a Černé Desné měl vzniknout systém vodních děl, který by pomohl chránit obce v podhůří. Přehrada na Bílé Desné se začala stavět v říjnu 1912 a dokončena byla v roce 1915.

Stavbu ale provázely problémy. V srpnu 1913 ji vážně poškodily intenzivní deště a po vypuknutí první světové války si vysoká inflace vynutila úsporná opatření. Přehrada byla nakonec zkolaudována 18. listopadu 1915.

Od jejího dokončení přitom neuplynul ani rok, když se ukázalo, že místo ochrany před vodou se sama stane zdrojem katastrofy.

Bylo pondělí 18. září 1916. Kolem půl čtvrté odpoledne procházeli poblíž přehrady dřevaři a všimli si vody vytékající z hráze. Podle dochovaného popisu měl pramínek v průměru asi dva centimetry.

Hrázný byl okamžitě upozorněn a zavolal do kanceláře vodního družstva. Správce stavby Emil Gebauer mu nařídil otevřít oba havarijní uzávěry a přehradu vypustit.

Hrázný se společně s několika dělníky pokusil příkaz splnit. Jenže hráz se mezitím začala bortit. Situace byla natolik nebezpečná, že museli šoupátkovou místnost opustit. Výpustě tak zůstaly otevřené jen částečně.

Voda dál pronikala hrází. Dlažba na návodní straně se začala propadat a poškození se rychle zvětšovalo.

Krátce po čtvrté hodině odpolední dostal poštovní úřad v Desné zprávu, že bude nějaký čas korytem protékat více vody. O chvíli později přišlo mnohem vážnější varování: hráz se protrhla a bylo třeba alarmovat hasiče a vyklidit obec.

Na evakuaci už ale nebylo dost času.

Přehrada v té době ještě nebyla zcela napuštěná. V nádrži se nacházelo přibližně 290 tisíc kubických metrů vody.

Po dalším propadání hráze se její část zřítila a voda se začala valit do údolí. Proud měl podle dochovaných údajů průtok kolem 150 kubických metrů za sekundu a během přibližně půl hodiny byla nádrž vyprázdněná.

První větší stavbou, která vodě stála v cestě, byla velká panská pila s hájovnou. Bylo u ní uskladněno velké množství dřeva. Voda ho strhla s sebou a kmeny pak společně s proudem ničily další objekty v údolí.

Lidé se snažili utíkat do bezpečí. Někteří se ještě pokoušeli zachránit své příbuzné nebo majetek. Voda ale postupovala rychle a nesla s sebou stromy, dřevo, kamení a trosky staveb.

Do Desné dorazila povodňová vlna v době, kdy evakuace ještě zdaleka nebyla dokončena.

Ničivá voda smetla desítky domů a poškodila další stavby. Mezi zničenými objekty byla pila, myslivna, hasičská zbrojnice a jedenáct brusíren skla. Další domy byly vážně nebo částečně poškozeny.

Celkem 370 lidí přišlo o střechu nad hlavou a 1020 lidí ztratilo zaměstnání. O veškerý majetek přišlo podle dobových údajů 370 obyvatel.

Nejhorší však byly lidské oběti.

Dnes se nejčastěji uvádí číslo 65 mrtvých. Dlouhou dobu se přitom uvádělo 62 obětí. Desenská kronikářka Dana Nývltová při zpracování historie katastrofy zjistila, že podle tehdejšího soudního spisu bylo obětí 65. Zároveň dohledala další dva lidi, kteří podlehli těžkým zraněním v tanvaldské nemocnici až po katastrofě.

Číslo 65 proto používají i novější zpracování události. V historických materiálech se však stále můžeme setkat také s původně uváděnými 62 oběťmi.

Na tragédii je pozoruhodné, že první varování přišlo ještě před samotným protržením hráze. Lidé si všimli vody vytékající z konstrukce, hrázný informoval správu přehrady a následoval pokus o vypuštění nádrže.

Do Desné se navíc dostalo varování, že se hráz protrhla.

Jenže všechno se odehrálo velmi rychle. Obyvatelé oblasti sice znali povodně z minulých let, ale tentokrát voda nepřicházela jen z běžného koryta. Uvolnila se přímo z přehrady a do údolí se valila společně s troskami.

Během krátké chvíle bylo po všem.

Tam, kde ještě odpoledne stála přehrada, zůstaly jen její trosky.

Tragédie měla i svou další kapitolu. Po protržení přehrady začalo vyšetřování a následoval dlouhý soudní proces.

Vedoucí kolaudační komise Karel Podhajský krátce po katastrofě spáchal sebevraždu. Stavitelé přehrady byli souzeni, ale proces se táhl řadu let. Skončil až osvobozujícím rozsudkem soudu v Tanvaldu v září 1932.

Příčina katastrofy se přitom postupně vysvětlovala různými způsoby.

Dlouho se za ni považoval nevhodně zvolený materiál tělesa hráze. Studie z roku 1996 tuto možnost vyloučila a jako příčinu označila průsak vody tělesem přehrady. Podle studie souvisela havárie s erozí v podloží nebo na kontaktu hráze s podložím, s erozí vlastní hráze a také s výpustní štolou.

Katastrofa tak nebyla jednoduše vysvětlitelná jedinou chybou.

Přehrada už nikdy nebyla obnovena. Z nádrže zbyly hromady kamenů, trosky hráze, přepadová kaskáda a přibližně kilometr dlouhá štola, která spojovala přehradu se sousední nádrží Souš.

Nejvýraznějším pozůstatkem je šoupátková věž. Přestože stála v blízkosti protržené hráze, katastrofu přečkala bez většího poškození. Dnes stojí uprostřed lesa a připomíná událost, při které během několika desítek minut zemřely desítky lidí.

V roce 1996 byl areál protržené přehrady prohlášen za kulturní památku. Později zde vznikla naučná stezka s informačními panely, které připomínají historii přehrady i samotnou katastrofu. Místo, kde kdysi bývala vodní nádrž, dnes působí téměř klidně. Procházejí tudy turisté a člověk může stát přímo na dně tehdejší přehrady.

Přehrada na Bílé Desné vznikla proto, aby chránila lidi před vodou. Povodně, které oblast opakovaně ničily, měly být minulostí. Místo toho se přehrada po pouhých deseti měsících provozu protrhla. Začalo to přitom nenápadně. Jen malým pramínkem vody vytékajícím z hráze.

Následovalo varování, pokus o vypuštění nádrže a nakonec protržení hráze. Během přibližně půl hodiny voda nádrž vyprázdnila a vydala se do údolí. Za sebou zanechala zničené domy, ztracená zaměstnání, stovky lidí bez domova a desítky mrtvých.

Celý příběh má navíc ještě jeden fascinující a mrazivý paradox. Bílá Desná se totiž stavěla podle stejného projektu a stejným způsobem jako sesterská přehrada Souš, která stojí v sousedním údolí a bezpečně slouží dodnes. O to zřetelněji se ukazuje, že tehdejší katastrofa nebyla jen souhrou nešťastných náhod, ale důsledkem podcenění geologických podmínek a skrytých chyb v podloží.

Dnes už po tragédii zůstaly především trosky, šoupátková věž a vzpomínka.

A právě v tom je Protržená přehrada zvláštní. Na první pohled je to jen tiché, malebné místo v Jizerských horách. Před více než sto lety ale právě tudy prošla voda, která během několika desítek minut navždy změnila životy celého údolí. A stala se největší českou přehradní katastrofou.

Zdroje: