Proč se na Chalupáře díváme pořád dokola, i když známe každý vtip?

Je léto a v televizi se znovu objeví Evžen Huml a Bohouš Císař. Člověk přesně ví, co přijde. Zná jejich hádky, jednotlivé postavy i většinu situací, do kterých se obyvatelé Třešňové dostanou. A i přesto se dívá.

Chalupáři se na obrazovky vracejí i v létě 2026. Seriál tak zůstává součástí televizního léta i více než padesát let po svém vzniku. Čím to je, že nás stále baví příběh, jehož konec už dávno známe?

První díl Chalupářů odvysílala Československá televize 23. listopadu 1975. Jedenáctidílný seriál natočil režisér František Filip podle scénáře Františka Vlčka a Václava Pavla Borovičky. V hlavních rolích se objevili Jiří Sovák jako Evžen Huml a Josef Kemr jako Bohouš Císař.

Přitom to mohl být úplně jiný příběh. František Filip se do natáčení původně příliš nehrnul. Scénář o penzistovi, který si koupí chalupu na vesnici, mu připadal jako jednoduché „spotřební zboží“. Režisér měl za sebou například Sňatky z rozumu a F. L. Věka a novému projektu zpočátku příliš nevěřil.

Nakonec se ukázalo, že právě tento zdánlivě obyčejný příběh má něco, co diváky dokáže držet u obrazovek po desetiletí.

Evžen Huml přijíždí z Prahy na venkov a kupuje si chalupu v Třešňové. Spolu s ní získává také podnájemníka Bohouše Císaře. Huml je bývalý kontrolor obchodních agentur, kterého jeho povaha často dostává do konfliktů. Bohouš je naopak klidný a tolerantní všeuměl.

Právě jejich rozdílnost je základem velké části humoru. Jiří Sovák a Josef Kemr vytvořili dvojici, která funguje především díky vzájemnému kontrastu. Huml se rozčiluje, zatímco Bohouš zůstává klidný. Jeden problém vidí téměř všude, druhý se ho snaží vyřešit.

Scénárista Václav Pavel Borovička kdysi jejich spolupráci vystihl slovy, že se ti dva „nehledali, ale našli se“.

A právě tady se možná skrývá jeden z důvodů, proč nám nevadí dívat se na stejné situace znovu. Humor není založený pouze na tom, zda nás překvapí pointa. Často vzniká už ze samotného vztahu mezi postavami.

Chalupáři nestaví na velkém dobrodružství. Jejich svět je tvořen především každodenními starostmi, sousedskými vztahy a střetem městského a venkovského způsobu života.

Česká televize právě toleranci, lidskou vzájemnost a porozumění označuje za jeden ze základních tónů seriálu. Humor podle ní vychází mimo jiné ze soužití člověka z města a člověka z vesnice.

Režisér František Filip zase Chalupáře popisoval jako „pohádečku“ s jednoduchými, veselými a většinou šťastně končícími příběhy. Podle něj se seriál soustředí především na vztahy mezi lidmi na venkově a ve městě. To může být jedním z důvodů, proč seriál neztratil přitažlivost ani po změně doby. Jeho konkrétní prostředí je historické, ale mezilidské situace jsou stále snadno rozpoznatelné.

Když se řekne Třešňová, většina diváků si vybaví vesnici z Chalupářů. Ve skutečnosti se ale seriál natáčel ve Višňové na Příbramsku. Název skutečné obce tvůrci pro seriál změnili.

Višňová se díky seriálu stala součástí jeho historie. V roce 2025 tam dokonce proběhly oslavy padesátého výročí natáčení. Obec tehdy návštěvníkům nabídla prohlídky známých míst a připomínky herců a natáčení.

Je to další připomínka toho, jak silně se seriál zapsal do české kulturní paměti. Třešňová sice nikdy neexistovala, ale diváci si ji dokázali spojit s konkrétním skutečným místem.

Chalupáři nebyli úspěšní pouze při prvním vysílání. Podle údajů citovaných iDNES sledovalo premiéru prvního dílu 23. listopadu 1975 93 procent lidí v tehdejším Československu. Vzhledem k tehdejšímu televiznímu prostředí šlo o mimořádný výsledek.

A zájem nezmizel ani s první generací diváků. V červenci 2012 například druhou epizodu Chalupářů sledovalo 965 tisíc lidí. Ve stejný večer přitom finále mistrovství Evropy ve fotbale mezi Španělskem a Itálií sledovalo na ČT4 683 tisíc diváků. Repríza seriálu tak tehdy přilákala více diváků než velká sportovní událost.

Ani to ale neznamená, že jsou Chalupáři pokaždé nejsledovanějším pořadem večera. Při některých dalších reprízách jejich sledovanost výrazně klesla. Například v roce 2016 sledovalo jedno vysílání 589 tisíc diváků.

Právě to je ale důležité. Nejde o to, že by se na Chalupáře dívali vždy všichni. Pozoruhodné je, že se k nim televizní stanice mohou opakovaně vracet a seriál má i po desetiletích své publikum.

Proč si pustit seriál, jehož příběh už známe? Jednoznačnou odpověď samozřejmě nemáme. Z dostupných zdrojů ale vyplývá několik věcí, které mohou jejich trvalou oblibu vysvětlovat. Výrazné herecké obsazení, kontrast Humla s Bohoušem, jednoduché příběhy, laskavější tón a především vztahy mezi postavami.

Chalupáři navíc nevyžadují od diváka, aby si pamatoval složitou zápletku. Může se k nim vrátit po roce a během několika minut přesně ví, kde je. A možná právě v tom spočívá jejich zvláštní kouzlo.

U nového seriálu chceme vědět, co se stane. U Chalupářů už to víme. Nemusíme čekat na překvapivý zvrat ani řešit, jestli jsme pochopili každou drobnost. Můžeme se jednoduše vrátit k postavám, které známe.

V roce 2025 uplynulo od premiéry Chalupářů padesát let. Česká televize jejich výročí připomněla jako padesát let legendárního seriálu. Za tu dobu se změnilo téměř všechno. Zmizelo Československo, změnil se způsob života, technologie i samotná televize. Chalupáři ale zůstali.

Možná právě proto, že jejich příběhy nejsou postavené na době, ve které vznikly. Jsou postavené na lidech. Na protivném sousedovi, dobráckém kamarádovi, rodinných hádkách, nedorozuměních a na tom, že i dva lidé, kteří si zpočátku lezou na nervy, si k sobě mohou najít cestu.

Takže až se příště v létě ozve známá znělka a na obrazovce se objeví Huml s Bohoušem, možná není potřeba ptát se, proč se na ně díváme, když už známe každý vtip.

Možná je právě tohle důvod.

Víme, co přijde. A přesto se rádi podíváme znovu.

Zdroje: