Šest mužů svázali řetězem a upálili. Božena bratra poznala podle kousku košile

Božena Húšťová se narodila 1. dubna 1929 na samotě Ryliska nedaleko Ploštiny. Její otec František Raška byl pasekář a hospodařil na zdejších pozemcích.

Na konci roku 1944 se situace v okolí změnila. Do Vizovických vrchů přišli partyzáni z 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky. Odlehlé samoty pro ně představovaly vhodné zázemí. Místní obyvatelé jim poskytovali jídlo, nocleh a další pomoc. Raškova rodina nebyla výjimkou. Partyzáni se u nich začali objevovat kolem Vánoc roku 1944 a jejich chalupa se později stala jedním z center partyzánské skupiny na Ploštině. Boženě bylo tehdy patnáct let.

Nikdo z místních tehdy nemohl vědět, jaké následky bude mít jejich pomoc.

Na jaře 1945 se do partyzánské skupiny dostali dva muži, kteří spolupracovali s gestapem. Šlo o Františka Machů ze Zlámance a Oldřicha Baťu ze Zlína. Oba partyzánům tvrdili, že uprchli před gestapem. Získali si jejich důvěru a dostali se mezi ně. Dne 18. dubna 1945 se vydali na hlídku. Během noci ale uprchli a zamířili ke gestapu ve Zlíně. Tam předali informace o partyzánech i lidech, kteří jim pomáhali.

Informace přišly ve chvíli, kdy už se německá armáda stahovala a konec války byl na dohled. Na Ploštinu přesto následujícího dne dorazily ozbrojené jednotky.

Dne 19. dubna 1945 byla Ploština obklíčena příslušníky protipartyzánské jednotky „Josef“ a vojáky SS. Jednotky prohledávaly usedlosti a hledaly lidi, kteří podle získaných informací pomáhali partyzánům.

Partyzáni se ukryli v okolí. Místní obyvatelé však zůstali na místě. Boženin otec František Raška v osudný den nebyl doma. Odjel se starší dcerou k lékaři. Božena ale na místě zůstala. Později vzpomínala, že se jí podařilo ukrýt a z úkrytu sledovala, jak osada hoří.

Deset domů bylo zapáleno. Lidé, které vojáci označili za pomocníky partyzánů, byli zabíjeni. Celkem toho dne na Ploštině zahynulo 24 lidí. Podle údajů Ministerstva obrany pocházeli z Drnovic, Vysokého Pole, Tichova, Pozděchova a Lačnova. Mezi mrtvými byla jedna žena. Mezi oběťmi byl také Boženin bratr František.

Po letech Božena Húšťová podrobně popsala, co se podle jejího svědectví na Ploštině stalo. Některé lidi přivedli na místo z okolních obcí. František Machů, který se do partyzánské skupiny dostal jako konfident gestapa, podle jejího vyprávění ukazoval na lidi, kteří měli partyzánům pomáhat. Někteří z označených přitom podle ní partyzány vůbec neznali.

Šest mužů vojáci svázali řetězem a zaživa upálili ve stodole. Mezi nimi byl i Boženin bratr František. Další skupina mužů byla podle jejího svědectví donucena skákat otevřeným oknem do hořícího domu. Jeden z nich ale přežil.

Jan Machů se ocitl mezi muži, které vojáci přinutili vstoupit do hořícího domu. Jeho svědectví se zachovalo v materiálech Ministerstva obrany.

Podle jeho svědectví vojáci muže hnali k hořícímu domu a bodáky jim bránili v ústupu před plameny. Jan byl označen za partyzána a přikázali mu skočit oknem do hořícího domu. Dovnitř následně vhodili granát. Jan se ale dostal do další místnosti, potom do komory a nakonec se mu podařilo uniknout z domu ven. Po čtyřech se dostal do podrostu a uprchl do lesa. Ploštinský masakr přežil.

Jan Machů přitom nebyl příbuzný s Františkem Machů, který mezi partyzány působil jako konfident. Šlo pouze o shodu příjmení.

Když ozbrojenci odešli, Ploština zůstala vypálená. Božena nevěděla, co se s její rodinou stalo. Její otec byl stále mimo osadu a bratr František byl mezi lidmi, které vojáci odvedli. Rozhodla se odejít k babičce do Lidečka.

Šla v noci. „Krásně svítil měsíc a já jsem se vydala do Lidečka,“ vzpomínala po desetiletích. Byla bosa. Když dorazila k příbuzným, nemohla tam podle svého svědectví zůstat. Prosila alespoň o nocleh do rána. Nakonec jí pomohl místní farář.

Druhý den se mohla vrátit. Na Ploštině ji čekalo hledání jejího bratra.

Na spáleniště se po útoku vraceli lidé a hledali své blízké. Božena hledala Františka. Jeho tělo už téměř nebylo možné poznat. Pamatovala si však, v čem byl oblečený. Věděla také, že muži byli svázáni řetězem. A právě to jí pomohlo.

„Věděla jsem, v čem byl oblečený, a jak byli svázaní tím řetězem, tak v podpaždí se zachoval kus jeho košile. Jinak nebylo poznat vůbec nic,“ vzpomínala.

Svého bratra tedy nepoznala podle obličeje. Poznala ho podle zachovaného kusu košile. Svého strýce dokázala identifikovat podle kožených bot. Některé další oběti bylo možné poznat například podle zlatých zubů. Božena později vzpomínala také na zápach, který po požáru zůstal. „Ještě rok jsem cítila spáleninu,“ řekla.

Když se dnes mluví o Ploštině, často se objeví jediné číslo: 24 mrtvých. Za tím číslem ale nebyli bezejmenní lidé. Byli mezi nimi obyvatelé několika okolních obcí. Devět obětí pocházelo z Drnovic, sedm z Vysokého Pole, pět z Tichova, dva z Pozděchova a jedna z Lačnova.

Někteří byli lidé, kteří partyzánům skutečně pomáhali. Jiní byli podle dochovaných svědectví přivedeni na Ploštinu a označeni jako jejich pomocníci, přestože s partyzány neměli nic společného. Trest tedy nezasáhl pouze lidi zapojené do partyzánského odboje. Oběťmi se stali také civilisté.

Když byla Ploština 19. dubna vypálena, do německé kapitulace zbývalo devatenáct dní. Dne 8. května 1945 válka v Evropě skončila. Božena Húšťová však na Ploštinu nezapomněla. Ztratila bratra a stala se svědkyní události, při níž zahynuli lidé z jejího okolí.

Po válce se Ploština začala obnovovat. Nové domy byly podle Paměti národa vystavěny v roce 1947. Božena Húšťová se mezitím provdala a odstěhovala do Vysokého Pole. Na Ploštinu se ale vracela. V pozdějších letech provázela návštěvníky tamním muzeem a vyprávěla o událostech, které sama zažila. Její vzpomínky byly v roce 2009 zaznamenány v rámci projektu Příběhy 20. století.

Díky tomu se zachoval nejen popis historické události, ale také pohled člověka, který v ní ztratil svého bratra. Božena Húšťová nezůstala u čísla 24. Vyprávěla o šesti mužích svázaných řetězem, mezi nimiž byl její bratr. O útěku v noci. O návratu na spáleniště. A o tom, jak ho poznala podle kousku košile.

Ploština byla vypálena devatenáct dní před koncem války. Boženě Húšťové ale vzpomínka na tento den zůstala po celý život.

Zdroje: