Simon Fitzmaurice ochrnul a přestal mluvit. Přesto režíroval celovečerní film

V roce 2008 měl Simon Fitzmaurice před sebou slibně rozjetou kariéru. Irský scenárista a režisér už natočil několik krátkých filmů a jeho snímek The Sound of People se dostal na prestižní filmový festival Sundance. Dalším krokem měl být jeho první celovečerní film.

Ve 34 letech se ale dozvěděl, že trpí onemocněním motorických neuronů (MND), známým také jako amyotrofická laterální skleróza (ALS). Diagnóza přišla v době, kdy s manželkou Ruth čekali třetí dítě. Lékaři mu původně dávali přibližně čtyři roky života. Fitzmaurise přesto pokračoval v práci.

Nemoc postupně připravovala jeho tělo o schopnost pohybu. Přestal chodit, později ochrnul a nakonec ztratil i schopnost mluvit. Jeho možnosti komunikace se stále více omezovaly, až byl odkázán na počítač ovládaný pohybem očí.

Fitzmaurise se ale nehodlal vzdát scénáře, na kterém pracoval. My Name Is Emily začal psát ještě rukama. Jak jeho nemoc postupovala, musel hledat jiný způsob. Pomohl mu počítač s technologií pro sledování pohledu. Systém dokázal zaznamenat, kam se dívá, a umožnil mu vybírat písmena na obrazovce. Pomocí očí tak postupně skládal slova, věty a nakonec celý scénář.

Nebyla to rychlá práce. Přesto pokračoval, dokud nebyl scénář hotový. Později popsal, že ho začal psát rukama a dokončil ho očima. Jenže napsáním scénáře pro něj práce nekončila. Fitzmaurise chtěl film také režírovat.

Režisér potřebuje během natáčení neustále komunikovat. Rozhoduje o záběrech, mluví s herci, domlouvá se s kameramanem a reaguje na to, co se před kamerou právě odehrává. Fitzmaurise byl v té době už úplně ochrnutý a mohl komunikovat pouze prostřednictvím počítače ovládaného očima. Přesto se rozhodl, že My Name Is Emily natočí.

Nemohl jednoduše zakřičet „stop“ ani ukázat herci, co má udělat jinak. Proto bylo nutné natáčení připravit do mnohem většího detailu. Fitzmaurise využíval storyboardy a předem promýšlel jednotlivé záběry. Na place mu pomáhal také takzvaný support director, který jeho pokyny zprostředkovával štábu.

Jeho myšlenky se objevovaly na obrazovce prostřednictvím pohybu očí a odtud se dostávaly k lidem před kamerou. Bylo to pomalejší než běžná režie. Vyžadovalo to trpělivost celého štábu a dokonalou přípravu. Ale fungovalo to.

Natáčení začalo v roce 2014. Fitzmaurise později přiznal, že měl obavy, zda bude ještě schopen skutečně pracovat s herci. Nešlo mu jen o to, aby dokázal technicky vydávat pokyny. Bál se, jestli se mu podaří vytvořit s herci stejné spojení jako před nemocí.

„Je to moje práce. Je to moje vášeň, moje poslání,“ napsal později v textu pro The Irish Times.

Na place proto nebyl jen člověkem, kterému ostatní pomáhali splnit jeho sen. Byl režisérem, který stále rozhodoval o filmu. Herci se řídili jeho pokyny, kameraman s ním vybíral záběry a celý tým se přizpůsobil způsobu, jakým mohl komunikovat. Fitzmaurise tak režíroval svůj první celovečerní film v době, kdy už nedokázal samostatně pohnout tělem ani vyslovit jediné slovo.

My Name Is Emily měl světovou premiéru v červenci 2015 na Galway Film Fleadh. Hlavní roli šestnáctileté Emily ztvárnila Evanna Lynch, známá jako Lenka Láskorádová z filmů Harry Potter.

Příběh sleduje Emily, která žije v pěstounské péči poté, co její otec skončil v psychiatrické léčebně. Když jí k šestnáctým narozeninám nepřijde jeho obvyklá pohlednice, rozhodne se ho najít. Společně se spolužákem Ardenem se vydává na cestu napříč Irskem.

Film se následně dostal také na festival v Torontu a získal osm nominací na Irish Film and Television Awards. Na Galway Film Fleadh získal ocenění za nejlepší kameru a Bingham Ray New Talent Award.

Celovečerní film, který se mohl zdát kvůli Fitzmauriseho zdravotnímu stavu téměř nemožný, byl hotový.

Fitzmaurise svůj život s MND zaznamenal také v autobiografické knize It's Not Yet Dark, která vyšla v roce 2014. Později podle ní vznikl stejnojmenný dokumentární film režiséra Frankieho Fentona, v němž Fitzmauriseho příběh vypráví herec Colin Farrell.

Jeho příběh přitom není příběhem o zázračném uzdravení. ALS nezmizela. Naopak, nemoc postupovala dál a jeho fyzické možnosti se stále zmenšovaly. Fitzmaurise ale hledal nové způsoby, jak dělat věci, které pro něj měly význam.

Když nemohl psát rukama, psal očima. Když nemohl mluvit, komunikoval pomocí počítače. A když už nemohl běžným způsobem stát za kamerou, přizpůsobil tomu celý způsob režie. Nezměnil film proto, že by změnil svou nemoc. Změnil způsob, jakým film mohl natočit.

Lékaři mu po diagnóze v roce 2008 dávali přibližně čtyři roky života. Simon Fitzmaurise zemřel 26. října 2017 ve věku 43 let. Po jeho boku zůstala manželka Ruth a pět dětí. Žil tedy výrazně déle, než původně předpokládali lékaři. Během těch let ale nestál na místě. Napsal knihu, dokončil scénář a natočil celovečerní film.

Nejpozoruhodnější na jeho příběhu možná není samotná technologie, která mu umožnila ovládat počítač pohybem očí. Je to skutečnost, že ji dokázal proměnit v nástroj skutečné tvorby.

Jeho tělo mu postupně přestávalo umožňovat téměř všechno, co dříve považoval za samozřejmé. Nemohl chodit, psát rukama ani mluvit. Jeho oči však zůstaly pohyblivé. A právě prostřednictvím nich pokračoval v práci. Písmeno po písmenu napsal scénář. Záběr po záběru pomohl vytvořit film. My Name Is Emily proto není jen jeho režijním debutem. Je připomínkou toho, že někdy člověku nezůstane mnoho možností. Ale i jediná možnost může stačit, pokud ji dokáže využít.

Zdroje: