Smrt v kokpitu. Únos letadla, ze kterého režim udělal zbraň

Mariánské Lázně, 8. června 1972. Červnové odpoledne je slunečné a na malém letišti panuje klid. Mezi cestujícími na lince do Prahy se pohybuje podivná skupina deseti mladých lidí z pražského undergroundu. Skupina dlouhovlasých mladíků, tři dívky, dětský kočárek s miminkem a zvuk bubnování, kterým si v přilehlém parku krátí dlouhé chvíle při čekání na letadlo.

Pracovnice u přepážky pojme podezření a volá bezpečnost. Píše se však období hluboké normalizace. Detektory kovů na letišti v Mariánských Lázních neexistují a osobní prohlídky mužů jsou ledabylé. Dívky nikdo pořádně neprohledává. V tašce pod kočárkem a pod oděvem tak na palubu vklouznou dvě nabité pistole a několik skleněných lahví Coca-Coly.

Pro deset mladých lidí ve věku 18 až 23 let to v jejich očích představuje cestu do svobodného světa. Jenže plán se během několika minut promění v tragédii, která si vyžádá život dvaapadesátiletého pilota a dá komunistickému aparátu do rukou ideální zbraň.

Hlavním mozkem akce je třiadvacetiletý Lubomír Adamica. Nespoutaný hippie s psychickými problémy, který už má zkušenost se životem na Západě. V roce 1969 vycestoval do USA, cestoval napříč Spojenými státy, navštívil Woodstock a experimentoval s drogami. Reálný život v Americe ale nezvládl a vrátil se do ČSSR.

Návrat do normalizační reality pro něj představuje obrovský šok. Spolu s přáteli, které spojuje záliba v undergroundové hudbě a scházení se po pražských hospodách, se rozhodne k radikálnímu kroku.

V 70. letech jsou únosy letadel ve světě na denním pořádku. Mezi lety 1968 a 1972 dojde ve světě k pokusu o únos v průměru každých pět dnů. Létání se zdá jako nejjednodušší cesta ke svobodě. A malý Turbolet L-410, kde kabinu pilotů od cestujících neoddělují žádné dveře, představuje zranitelný cíl.

Letadlo odstartuje krátce před čtvrtou hodinou odpoledne. Netrvá to ani pět minut. Adamica vstane ze sedadla a svlékne si bundu. Smluvené znamení.

V kabině vypukne chaos. Únosci se nejprve vrhnou na několik mužů mezi cestujícími. Obávají se totiž, že na palubě cestuje ozbrojený příslušník Veřejné bezpečnosti nebo Státní bezpečnosti v civilu, který by mohl zasáhnout. Muže, které považují za možné bezpečnostní složky, proto napadnou skleněnými lahvemi od Coca-Coly. Zatímco se v kabině strhne potyčka, Adamica s dalším únoscem vtrhnou k posádce. Strhnou pilotům sluchátka a namíří na ně pistole s požadavkem změny kurzu do západního Německa.

Během několika vteřin padne výstřel.

Kapitán Ján Mičica je smrtelně zraněn. Střela přetne krční tepnu a krev zaplaví část řídicích přístrojů. Přesné okolnosti výstřelu zůstávají předmětem odlišných výkladů.

Západoněmecká obžaloba z roku 1972 uváděla, že Adamica střílel úmyslně ze vzdálenosti 1,5 cm, aby prosadil cíl únosu.

Naopak únosci i někteří svědci z paluby tvrdili, že výstřel vyšel nešťastnou náhodou během rvačky, když se cestující Dr. Klementis pokusil Adamicu zezadu strhnout. Únosce Jiří Vochomůrka později uvedl: „Střílet jsme nechceli, takoví blbci jsme nebyli.“

Nové znalecké posouzení z roku 2020 nevyloučilo možnost, že výstřel mohl padnout náhodně při potyčce.

Druhý pilot Dominik Chrobák přebírá řízení. Jednou rukou udržuje tělo kolegy, aby nespadlo na ovládací prvky, a s pistolí za zády manévruje se strojem směrem k hranicím. Nakonec úspěšně přistane na sportovním letišti nedaleko bavorského Weidenu.

Po přistání únosci vyskočí z letadla a utíkají k lesu, západoněmecká policie je ale během několika minut zadrží.

Západoněmecká justice odmítne únosce vydat do ČSSR. Postaví je před vlastní soud.

Lubomír Adamica po doručení obžaloby z vraždy spáchá 14. ledna 1973 ve vyšetřovací vazbě sebevraždu oběšením. V dopise na rozloučenou rodičům vyjádří lítost.

Ostatních devět únosců odsoudí západoněmecký soud v prosinci 1973 k trestům odnětí svobody v rozmezí 3 až 7 let.

Po odpykání trestu získají v Německu politický azyl. Do Československa se mohli vrátit až po roce 1989. Prezident Václav Havel jim následně udělil milost za tresty uložené v Československu.

Zatímco v Německu probíhá soud za únos letadla a zabití pilota, v Československu se rozjíždí masivní propaganda.

V roce 1978 natočí tvůrci seriálu 30 případů majora Zemana epizodu Mimikry. Režimní tvůrci propojí reálnou tragédii únosu s undergroundovou kulturou a skupinou The Plastic People of the Universe.

V seriálu zobrazí únosce jako zrádné narkomany, kteří vraždu pilota od počátku chladnokrevně plánovali. Vznikne píseň Bič boží, která má underground zhnusit veřejnosti. Zpěváka kapely ztvární Jiří Lábus, který se po roce 1989 za tuto roli veřejně omluví a označí ji za ostudu.

Režimní propaganda dosáhne svého. V očích části veřejnosti splyne mladý člověk s dlouhými vlasy a láskou k rockové hudbě s postavou teroristy.

Tragédie z 8. června 1972 dodnes představuje téma k diskusi.

Na jedné straně stojí historická a právní fakta. Byl zmařen lidský život nevinného pilota a únos dopravního prostředku se zbraní v ruce představuje teroristickou metodu. Jak ve své studii připomíná historik Ivo Pejčoch, únosy letadel a braní rukojmí nebyly akceptovatelné ani pro demokratické země na Západě. Pokud se běženec takového činu dopustil, stanul před soudem v SRN či Rakousku a zpravidla odešel s vysokým trestem odnětí svobody.

Na straně druhé stojí pohled pamětníků undergroundu. Bývalý disident František Stárek hodnotí událost slovy: „Teroristický komunistický režim donutil lidi, aby takto reagovali.“

Příběh únosu Turboletu L-410 tak zůstává historickou událostí, v níž se střetává zoufalství z nesvobody, tragický zločin i bezohledná ideologická propaganda.

Zdroje: