Článek
Paní učitelka Jílková z třetí bé měla tu čest, že se do její třídy letos zapsal Honzík, dítě, které by mohlo svou fantazií konkurovat nejlepším spisovatelům sci-fi a možná i samotnému Ondřeji Neffovi.
A právě jeho odpověď při jedné na první pohled zcela nevinné hodině prvouky se stala legendou, kterou si mezi sebou pedagogové šuškají ještě dlouho poté, co školní rok skončí.
„Tak, děti,“ začala paní učitelka s úsměvem, když na tabuli napsala dnešní téma: Co bych chtěl/a být, až vyrostu. „Přemýšlejte, čím byste chtěli být, až budete dospělí. Kdo chce začít?“
Ručičky se nadšeně hlásily. „Hasič!“ vykřikl první Pepík, což paní učitelka ocenila pokývnutím.
„Zpěvačka!“ dodala s jiskrou v očích Anička.
„Kosmonaut nebo vedoucí referent na Krajském úřadu kraje Vysočina!“ přidal se ambiciózní Tomáš.
Malý velký senátor
Pak přišla řada na Honzíka, který si zkušeně odkašlal. „Já bych chtěl být senátor jako táta,“ pronesl sebevědomě.
Třída ztichla. Senátor? Honzík? Tohle nebylo něco, co by si devítiletý kluk běžně vybíral. Paní Jílková lehce naklonila hlavu na stranu. „Honzíku, senátor? To je zajímavé. A proč zrovna senátor? A tvůj otec je opravdu senátor?“
Honzík, nadšený z toho, že zaujal publikum, se opřel o lavici a vysvětlil: „No, paní učitelko, senátor má spoustu volného času a peněz, nosí oblek a nikdo po něm nechce domácí úkoly!“
Smích prolétl třídou jako letní bouřka. Ale paní Jílková nebyla z těch, co by se nechaly odbýt. „To je zajímavý důvod, Honzíku. A tvůj táta je senátor?“ zeptala se, aby ho trochu potrápila.
Honzík však nezaváhal ani na vteřinu. „Není,“ odpověděl klidně, „ale taky by jím chtěl být.“ Třída vyprskla smíchy skoro jako když ředitel Dvořáček uklouzl na slupce od banánu, kterou na něj nastražili osmáci a osmačky.
V tu chvíli už paní Jílková ztratila veškeré naděje na udržení seriózního tónu hodiny. „A co by dělala maminka, kdybys byl senátor?“ zkusila ještě poslední pokus.
„Maminka?“ zamyslel se Honzík a pak se rozzářil. „Ta by byla prezidentkou! A pak by mi psala omluvenky na všechno.“
Ten den si třída nepovídala jen o povoláních, ale také o tom, jak je důležité mít sny.
Závěrem - mít sny!
A paní učitelka přišla na to, že Honzík má všechny předpoklady, aby byl politikem: sebevědomí, fantazii a schopnost odpovědět na cokoli tak, aby to všem přišlo jako skvělý nápad.
Jestli se z něj jednou senátor stane, to nikdo neví. Ale že bude tenhle příběh jednou vyprávět novinářům jako začátek své kariéry, to je skoro jisté. Protože když devítiletý Honzík dokáže zvednout náladu celé třídě, kdo ví, co dokáže za pár let v Senátu!
