Článek
Dědeček Rudolf byl člověk zásadový. Ctihodný brněnský právník na penzi, vychovaný na paragrafu, latině a přesném významu slov. Možná právě proto měl tak rád pivo. Ne ledajaké. Plzeňské. Ač rodilý Brňan, považoval to za drobný, leč ušlechtilý projev osobní svobody.
Stejně zásadový byl i v terminologii. Když se chystal večer ven, nikdy neřekl, že jde do hospody. „Drahá,“ opravoval pokaždé manželku Terezku s jemným profesorským povzdechem, „já nejdu do žádné hospody. Já jdu do plzeňské pivnice.“
Ta dvě slova vyslovoval s takovou úctou, jako by šlo o zvláštní institut římského práva, nejlépe někde mezi actio a obligatio.
Jednoho dne však došlo ke střetu generací i pojmů. Ambiciózní vnučka Maruška, dívka bystrá a učenlivá, přišla s nečekaným přáním. Zda by ji dědeček nevzal do knihovny pro dospělé a neprobrali tam nějaký zajímavý příklad z římského práva. Třeba odpovědnost za škodu. Nebo aspoň sousedské spory v antickém Římě. Dědečkovi se v oku zaleskla slza dojetí.
Jenže nebyl doma. A babička Terezka, dobrá žena s velkým srdcem a menší trpělivostí pro jemné jazykové nuance, jen zalomila rukama: „Maruš, on zase šel do nějaké té své… Plznice.“
Slovo se narodilo. Dřív, než bys řekl pípa.
Od té chvíle bylo jasno. Děda už nechodil do plzeňské pivnice. Děda chodil do Plznice. Místa lehce tajemného, možná úředního, určitě vlhkého a s pravidelným režimem. „Kde je děda?“ ptalo se u nedělního oběda. „V Plznici,“ zněla odpověď. A nikdo se už neptal, zda je otevřeno.
Rudolf se zprvu bránil. Namítal, vysvětloval, poukazoval na významový rozdíl. Marně. Rodinné právo je neúprosné a proti jazykovému humoru neexistuje opravný prostředek. Nakonec kapituloval. Ostatně i právník ví, že precedent je precedent.
A tak dnes, když si obléká kabát, už jen suše oznámí: „Jdu do Plznice.“ A vnučka Maruška ví, že s římským právem to dnes opět nevyjde. Ale že děda dělá to, co má rád. Přesně, důsledně a s pěnou.
