Článek
Když se řekne Česká televize, měl by si divák představit médium, které nabízí vyvážené, kvalitní a kulturně hodnotné pořady.
Bohužel, v poslední době se čím dál častěji stává, že se obrazovky zaplňují spíše provokacemi než obsahem, který by měl veřejnoprávní médium reprezentovat.
Nejnovější příklad? Šestá epizoda (jinak celkově děsivého a nevkusného pořadu) pořadu Chi Chi na gauči, kam tvůrci pozvali drag-king performera vystupujícího pod jménem Chad Clitt. A tady začíná problém.
Umělecký pseudonym „Chad Clitt“ je záměrná slovní hříčka – odkaz na hollywoodského herce Brada Pitta spojený se slangovým výrazem pro ženské pohlaví.
Přidejme k tomu image „česko-slovenského playboye“ s narážkami na sexuální život a máme recept na provokaci, která má asi záměr rozdělit diváky, pardon, dnes se říká „diváctvo“.
Ztráta soudnosti?
Česká televize tento krok prezentuje jako otevřenost a kreativitu. Jenže pro řadu lidí je to spíše důkaz, že ČT ztrácí soudnost a zapomíná, kdo její vysílání platí.
Kupříkladu na jinak liberální ČSFD má pořad pouhých 31 %, což vypovídá o přijetí mezi diváky více než jasně. Nechci ani vidět jaká hodnocení by pořad získal u čtenářů Katolických listů nebo časopisu Zahrádkář.
Kritika se přitom netýká jen konkrétního hosta, ale celkového konceptu pořadu – ten podle mnohých místo kultivované debaty nabízí jen exhibici a velice laciný humor.
Ergo kladívko, pakliže kdysi vážená veřejnoprávní televize sahá po šokujících prvcích, měla by umět jasně zdůvodnit, proč jsou pro program důležité. Tady to ale vypadá spíš na samoúčelnou snahu vyvolat rozruch.
Nejde však jen o jednu epizodu nebo jeden pořad. Jde o trend, kdy ČT čím dál více koketuje s obsahem, který sice přitáhne pozornost, ale zanechá pachuť. Účelové provokace nejsou totéž co otevřená diskuse o citlivých tématech.
Pro pět ran do veřejnoprávní čepice, veřejnoprávní médium má mít odvahu otevírat i nepopulární témata, ale má to dělat způsobem, který neodrazuje velkou část publika.
Závěrem
Často, zejména od intelektuálů a voličů STANu slyšíme, že kdo se necítí oslovován, má prostě přepnout kanál. Jenže v případě České televize to není tak jednoduché – poplatky platíme všichni, ať se na její pořady díváme, nebo ne. A právě proto má ČT povinnost zacházet s penězi zodpovědně a vysílat obsah, který má přidanou hodnotu.
Publikum má právo na kvalitní tvorbu, která vzdělává, inspiruje a spojuje. Ne na pořady, které slouží hlavně jako platforma pro šokující pseudoperformance. Česká televize by si měla připomenout, že její síla spočívá v důvěře veřejnosti.
A ta se nezíská tím, že na obrazovku pošlete „čističe trubek“, ale tím, že nabídnete obsah, za který se nebudete muset stydět.
