Článek
Jirka, takřka sedmdesátiletý brněnský taxikář, se nedávno pustil do svého oblíbeného sportu – vyslechnout cestujícího, potom to pěkně zanalyzovat a posléze barvitě povykládat kamarádům, kteří již nepracují a užívají si stále rostoucích starobních důchodů.
Jirka vypráví o vykutáleném cestujícím
Tentokrát jsem vezl číšníka v značkovém oblečení, který si během jízdy neustále (skoro až otravně) stěžoval na to, jak lidé dávají v restauraci velice ubohá spropitná. A že je to, čím dál tím horší a horší.
Prý se s nimi dře a oni mu nechají sotva pár drobných. Někdy třeba ani ne pět procent z útraty.
Když však Jirka upovídaného číšníka dovezl na místo (až na samý okraj statutárního města Brna, kde snad krokodýlové dávají dobrou noc) a pomohl mu s těžkými kufry, přišlo na lámání chleba: cestující číšník sáhl do kapsy vytáhl peněženku (za kterou by se nemusel stydět ani ing. Babiš nebo poslankyně za lidovce), tak za jízdu přes celé Brno nechal Jirkovi dechberoucí dýško ve výši přesně dvě koruny. Tedy dvě sta haléřů českých.
Inu, každý vidí svět jinak!
Jirka se nad tím jen čtverácko-světácky pousmál. Uvažoval, jak je to s těmi dýšky vůbec kouzelné – když je dáváme, zvolna se nám zkroutí koutky a přemýšlíme, zda jsme nebyli příliš velkorysí, nebo jestli jsme si to vůbec mohli dovolit.
Jakmile je ale naopak nedostaneme, máme pocit, že snad někdo znevážil naši životní práci.
Sečteno, milí čtenáři: Všechno bylo a je relativní! Vždy záleží v jaké pozici jsme a podle toho pak vidíme svět.
Anketa
----------------------------
(sepsáno na základě skutečné události)
