Článek
Milan Loukota se narodil 18. června 1960 v Třebíči. Rozhodně patřil a patří mezi politiky, na které se dnes neoprávněně vzpomíná jen okrajově.
Přitom v 90. letech byl jednou z tváří Sdružení pro republiku – Republikánské strany Československa Miroslava Sládka.
Do České národní rady usedl už v roce 1992 a po rozpadu federace pokračoval v Poslanecké sněmovně. Mandát obhájil i v roce 1996 a působil zde až do roku 1998.
V parlamentu se profiloval hlavně v zemědělském výboru, ale veřejnosti utkvěl spíše svými výroky a politickými gesty. Už roku 1993 vyvolal rozruch, když tvrdil, že Václav Havel v 60. letech spolupracoval se Státní bezpečností. Nikdy to nebylo prokázáno, ale výrok zapadl do stylu politiky, kterou Sládkovi republikáni prosazovali – provokativní, konfrontační a často na hranici seriózní debaty.
Loukota se angažoval i v otázkách zahraniční politiky. V roce 1997 podnikl s kolegou Josefem Krejsou cestu do Libye a po návratu oznámil, že Kaddáfího režim je ochoten splatit Českému státu stamilionový dluh, pokud se Praha zdrží podpory sankcí. Veřejnost to přijala s nedůvěrou a vláda jeho výrok oficiálně nikdy nepotvrdila.
Kontroverzi vyvolal i v roce 1998, kdy do sněmovny přinesl dokument známý jako „odkaz Edvarda Beneše“. Tvrdil, že jde o zásadní historický objev, ale historici jej označili za padělek z prostředí Sládkových republikánů. Loukota tak znovu ukázal, že jeho politická dráha stojí spíše na gestech než na konkrétní práci.
Vedle celostátní politiky byl aktivní také v tzv. komunálu – v roce 1994 byl zvolen zastupitelem v Třebíči. O čtyři roky později však mandát už neobhájil. A právě rok 1998 znamenal začátek jeho politického ústupu.
Po rozpadu Sládkovy strany se Loukota od svého šéfa distancoval a s několika dalšími poslanci založil novou stranu Republikáni. K tomu ho patrně "uvrtali “ Krejsa s Vikem.
Ve volbách 2002 kandidoval jako její tajemník, ale bez úspěchu. Postupně se přesunul na okraj politiky, kde jej později našla krajní pravice. V roce 2012 kandidoval ve Středočeském kraji na kandidátce Dělnické strany sociální spravedlnosti. I zde však skončil bez větší odezvy.
Závěrem
Milan Loukota je dnes zapomenutou postavou. Připomíná dobu, kdy protestní strany měly v Poslanecké sněmovně skoro dvouciferný podíl a kdy politika byla plná ostrých výroků, radikálních gest a hledání nepřátel.
Ergo kladívko, jeho příběh je ukázkou toho, jak rychle se politická hvězda může rozsvítit – a jak rychle zhasnout.
O jakém dalším zapomenutém politikovi bychom měli psát příště? Napište nám do komentářů.
