Článek
Stojím v malém brněnském bytě. Přesněji řečeno, v něčem, co by se dalo nazvat „bytová buňka“.
Je to místo, kde na jeden metr čtvereční připadá sedm funkcí: obývák, kuchyň, koupelna, pracovna, ložnice, jídelna a šatník. Přede mnou stojí realitní makléř s nevyvratitelným sebevědomím a výrazem, který naznačuje, že jsem právě našla své budoucí životní štěstí.
„Ten byt je vážně malý,“ odvážím se říct. „Kam bych si dala třeba postel?“
Makléř se zasměje, jako by právě slyšel nejlepší vtip dne. „Postel? Ale prosím vás, vy budete platit hypotéku, na spaní nebudete mít čas!“
Zůstávám stát mezi zdí a umyvadlem, přemítajíc nad tou odpovědí. Je to pravda? Stala se z postele zbytečnost? Symbol lenosti, přepychu, který si průměrný hypotéční klient nemůže dovolit?
Když nad tím přemýšlím, v jeho slovech je určitá logika. Ve světě, kde metr čtvereční stojí tolik, že vám při pohledu na cenovku naskáče husí kůže, a kde měsíční splátka hypotéky odpovídá zhruba třem životům na zámku ve středověku, kdo má čas na spaní?
Spánek je luxus, který si můžete dovolit, až bude byt splacen. A to, jak naznačuje realitní makléř, nejspíš znamená nikdy.
Začínám přemýšlet, zda by nebylo lepší vynechat postel úplně. Místo ní bych mohla pořídit skládací židli. Nebo karimatku. Nebo si v rohu bytu zřídit provazochodecké lano a trénovat balanc – ušetřila bych za fitko i za matraci.
Makléř mezitím pokračuje ve svém monologu: „A podívejte se, tady máte krásný výhled na protější panelák. To je dneska taky vzácnost!“
Výhled? Mám dojem, že v tom paneláku vidím někoho na balkoně. Pije kávu. Kdybych si natáhla ruku, možná bych mu mohla sáhnout na šálek.
Byt si samozřejmě nemůžu dovolit. Ale makléř mi vysvětluje, že to vlastně vůbec nevadí. „Hlavně podepište hypotéku, a pak už to půjde samo. To je dneska investice do budoucnosti!“
Investice do budoucnosti. Zní to krásně, ale trochu mě děsí představa, že mou budoucností bude tento byt. Malý, těsný, s výhledem na sousedův balkon.
A tak nakonec odcházím. Ne proto, že bych byt nechtěla. Ale protože jsem si uvědomila, že postel není jen kus nábytku. Je to symbol.
Symbol toho, že i v dnešním šíleném světě mám právo na spánek, na pohodlí a na to, abych si kamkoliv mohla lehnout a na chvíli zapomenout na hypotéky, inflace a realitní makléře.
A postel? Tu si ponechám. Třeba jednou najdu byt, kam se vejde.
Inu, HIPPOtéka je taková divoká jízda na hrochu.....
------------------------------------------
(autorský fejeton, psáno v nadsázce)